Freiheit

Svoboda nad Úpou leží v širokém údolí Úpy, která v těchto místech opouští sevření krkonošských hor. Založil ji před rokem 1546 snad Adam Zilvar z Pilníkova na panství Břecštejn. V roce 1546 pro ni Jan Zilvar získal od Ferdinanda I. právo horního městečka. Původní jméno městečka znělo Bergfreiheit („horní svoboda"), záhy však začalo být zkracováno na Freiheit.

V roce 1564 se zmiňují zlaté doly na Rýchorách a na jiných okolních horách. V roce 1571 v městečku vyhořelo 16 domů a jistě též proto se o něm roku 1577 mluvilo jako o „městečku nově založeném". V roce 1580 povýšil Rudolf II. Svobodu na horní město, udělil mu dva výroční trhy, a v návaznosti na to se zde usídlila řada nových řemeslníků a obchodníků. Na počátku 17. století začalo dolování ve Svobodě a okolí upadat. Listiny z let 1546 a 1580 jsou známy jen z mladších konfirmací. Na nejstarší dochované městské pečeti se obec stále označovala jako městečko („Sigil des Bergstetels Freiheit unterm Gulden Rehorn 1634"). Městský znak nese na svisle rozpolceném štítě vedle poloviny černého císařského orla se zlatou zbrojí také tradiční hornické znamení, dvojici základních nástrojů - mlátek a želízko. Další erbovní figura, překřížené paroží se čtyřmi výsadami na každé lodyze, je v heraldice tzv. mluvícím znamením. Odkazuje na německý název Rýchor (Rehorn) a zároveň na osm hlavních hornických svobod.

Základem půdorysu je protáhlé, téměř ulicové náměstí, situované kolmo k toku Úpy, ve směru bočního údolí Černohorského potoka. Do náměstí ústí od jihu další široká ulice, vytýčená podélně s řekou, takže celá osnova má půdorys písmene T. Tato ulice vede od mostu přes Úpu, který se připomíná již roku 1553. Celé městské jádro vyplňuje úzký klín mezi Úpou a Černohorským potokem. Dřevěný kostel sv. Vojtěcha byl později ( roku 1584) postaven jihozápadně za městečkem, za potokem. Po velkém požáru v roce 1571 vyhořela  v roce 1599 znovu ještě radnice se všemi písemnostmi. Před třicetiletou válkou bylo ve Svobodě 62 domů, do roku 1713 jejich počet vzrostl na 97. Další přírůstek zástavby do roku 1843 nebyl příliš výrazný. V letech 1777-79 vznikl nynější prostý zděný kostel sv. Jana Nepomuckého.

Svoboda byla městečkem poměrně chudým. Disponovalo nepatrnou výměrou zemědělské půdy a nepříliš významným podílem na problematickém výnosu ze zlatých dolů. Statut horního města nicméně přinášel četné daňové a správní úlevy, které podporovaly rozvoj obchodu a řemesel. Tuto významnou výhodu pragmatičtí svobodští konšelé využívali ještě dlouho po ukončení těžby majiteli panství Schwarzenberky v roce 1772 a prozíravě si své hornické výsady dali znovu potvrdit ještě od Josefa II. v roce 1784 a od Františka II. v roce 1793. Poslední jmenovaný panovník svým výnosem z 23. dubna 1827 rozšířil dva povolené výroční jarmarky, vavřinecký a adventní na čtyři, čímž výrazně stoupl význam města i pro širší okolí. Paradoxem zůstává, že naopak dva týdenní trhy ve středu a v sobotu, tradující se od dob Rudolfa II., zanikly již v roce 1810 pro naprostou nerentabilitu.

Město se i po roce 1850 nazývalo Freiheit (v roce 1890 se vyskytl český úřední název Vrajt) a teprve v roce 1923 byl zaveden nový český název Svoboda nad Úpou též Vrajt, od roku 1934 jen Svoboda nad Úpou. Ačkoli byla Svoboda jediným městským sídlem v oblasti východních Krkonoš, při vzniku okresů v roce 1850 byla dána přednost nedalekému Hornímu Maršovu, který mohl nabídnout budovu zámku.

Ve 2. polovině 19. století se město začalo proměňovat. V letech 1848-53 byla vybudována silnice do Janských Lázní. V roce 1859 byly zbořeny masné krámy stávající v ulici ke kostelu. Malebná, z velké části dřevěná maloměstská zástavba se strmými bedněnými štíty a loubím začala ustupovat přestavbám i regulaci uličních čar. Nově stavěné patrové domy s okapovou orientací měly zdobné historizující fasády a postrádaly již podloubí. V důsledku výstavby silnice do Mladých Buků v letech 1854-56 bylo zbořeno dřevěné podloubí domů původních čp. 103, 104 a 105 (dnes 503, 504, 505). V roce 1869 byla zbořena dosavadní dřevěná radnice a nahradila ji nynější pozdně klasicistní novostavba s věží. V roce 1871 se Svoboda stala koncovou železniční stanicí trati z Trutnova, což usnadnilo rozvoj krkonošské turistiky i průmyslu. Zatímco v roce 1853 pracovalo ve Svobodě ještě 65 domácích tkalcovských stavů a výrazná část populace se živila obchodem a drobnými řemesly, začalo se vznikem řady průmyslových podniků přibývat lidí pracujících za mzdu - dělníků a zaměstnanců. Ke konci 19. století prosperovalo ve Svobodě a v blízkém Dolním Maršově několik papíren, strojírna a slévárna, strojní zámečnictví, mydlárna a výroba svíček, vápenka, bělidlo plátna a řada drobnějších provozoven. V roce 1892 nahradil dosavadní dřevěný most přes Úpu jedno obloukový kamenný most. V roce 1897 postihla město ničivá povodeň a zničila i nedávno postavený most, nahrazený pak nynějším ocelovým mostem. V letech 1898-99 vyrostla západně od hlavní ulice budova školy. V roce 1930 žilo ve Svobodě nad Úpou 1 411 obyvatel (z toho 3,5 % Čechů).

V poslední třetině 20. století byl vybudován nový silniční průtah s novým přemostěním Úpy východně od náměstí, který sice jádro města oddělil od východní vilové čtvrti, ale uchránil jej od výraznějšího rozrušení. Rovněž hromadná bytová výstavba nebyla realizována ve Svobodě, ale v sousedním, roku 1960 administrativně připojeném Dolním Maršově (Maršov I), v těsném sousedství obou velkých papíren. Díky tomu se Svoboda zachovala jako památkově hodnotné město s hodnotnou pozdně barokní, klasicistní, historizující i kubizující městskou zástavbou na náměstí a v hlavní ulici. Celistvost náměstí bohužel narušuje jednak velká proluka v západní části jeho jižní strany, jednak zboření východního konce severní strany, kde mimoto vyrostla hmotově rušivá (poddimenzovaná) novostavba. V 60. letech 20. století tak bohužel zanikly poslední doklady maloměstské dřevěné architektury. Architektonicky hodnotné jsou i meziválečné vilky v horní ulici směřující k Janským Lázním.

Po roce 1954 existoval ve Svobodě pouze místní národní výbor, teprve v roce 1987 se obec opět zařadila mezi města. V roce 2001 žilo v sídelním útvaru tvořeném katastrálními územími Svoboda nad Úpou, Maršov I a Maršov II (tvořícími dohromady Dolní Maršov) celkem 2 259 obyvatel, z čehož na samotnou Svobodu připadalo 1 106 obyvatel

Památky: 

SVOBODA NAD ÚPOU

Památkově hodnotné město s dochovanými příklady zděné pozdně barokní, rokokové a klasicistní maloměstské zástavby (zejména domy čp. 506 - bývalá lékárna z 1. poloviny 19. století, čp. 507 - měšťanský dům ze 2. poloviny 18. století, v němž v roce 1779 při inspekční cestě po Krkonoších přespával Josef II. a čp. 442 - přízemní, z roku 1786, bývalá tiskárna) a pozdně klasicistní radnicí čp. 473, postavenou roku 1869 zednickým mistrem Antonem Ganselem ze Svobody na místě radnice dřevěné. Pozoruhodné přízemní roubené domy s podloubím byly ve 2. polovině 20. století zbořeny, stejně jako patrový hrázděný dům. Jako příklad podhorské jednotné poloroubené usedlosti se dochoval dům čp. 53 z doby kolem roku 1820 v Horské ulici a další drobný domek jihovýchodně od školy. Prostý pozdně barokní kostel sv. Jana Nepomuckého z let 1777-79, postavený Johannem Jeschke nákladem Josefa Adama ze Schwarzenbergu, snad s využitím starších konstrukcí. Tento nový kostel, orientovaný na rozdíl od starší svatyně k severu, stále využíval dřevěnou zvonici, která stála na kopci a od kostela byla přístupná krytým dřevěým schodištěm. Teprve v roce 1836 ji nahradila nová kostelní věž, do níž byly přeneseny zvony ze staré zvonice (pozdější zvony byly z roku 1921). Malby na stropě vytvořil v roce 1932 Dominik Brosick z Jablonce nad Nisou. Nynější dva zvony, vyzdvižené v dubnu 1994, jsou z dílny rodiny Dytrychových z Brodku u Přerova. Před kostelem stojí socha Panny Marie Růžencové a na hřbitově kříž z roku 1834 od kameníka Kühna z Pecky. Hřbitov kolem kostela (s márnicí) byl v roce 1888 zrušen a nahrazen novým pohřebištěm na úbočí Kraví hory. Na hrobce poštmistra Schröttera je osazen reliéf od trutnovského sochaře Emila Schwantnera.  Fara čp. 116 z roku 1770. Barokní sousoší Panny Marie (západní část náměstí) z počátku 18. století; nynější sloup pod sochou Panny Marie pochází z roku 1844. U železného mostu přes Úpu z roku 1898 stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1900. Škola z let 1898-99 (stavitel Joseph Tippelt z Mladých Buků), v roce 1907 byla v souvislosti se zřízením měšťanské školy budova zvýšena o druhé patro a ve 2. polovině 20. století zcela znehodnocena necitlivou přestavbou. Navýšena o další patro byla v roce 2004. Architektonicky hodnotné jsou některé historizující a meziválečné stavby (čp. 178, 424, 402) a vilky v Horské ulici (zejména čp. 177 a 184) či jejím blízkém okolí (čp. 215, 217)..

DOLNÍ MARŠOV -  osada a obec Svoboda nad Úpou

MARŠOV I: postsecesní kostel sv. Josefa (západně nad náměstím) z  roku 1928, postavený podle projektu stavitele Franze Fimmela ze Svobody nad Úpou. Zařízení pochází z doby výstavby, pozoruhodná je i konstrukce krovu z viditelných překřížených vlysů, původní řezbářské zařízení a vitrážová okna. Nad kostelem se rozkládá terasovitý lesní hřbitov  v jehož sousedství se zachoval pomník romantického německého básníka Theodora Körnera z roku 1913. Pod kostelem, nad silnicí do Janských Lázní, je osazena pamětní deska továrníka Prospera Piette-Rivage od trutnovského sochaře Emila Schwantnera. Historizující škola (uprostřed náměstí) z roku 1880. Naproti sídlišti se rozkládá areál papírny Gustava Roedera a Julia Eichmanna z let 1859-62 (výroba ukončena v roce 1994). Objekty s výraznými kamennými fasádami z místního svoru a ruly jsou zajímavou ukázkou industriální architektury. Voda do ní byla vedena pozoruhodným tzv. horním vodním příkopem o délce 1450 m, vedeným z Maršova III (nyní součást Horního Maršova). Níže, naproti náměstí, leží architektonicky velmi hodnotný komplex Pietteho papírny, budované od roku 1866 na místě starší strojní papírny z doby před rokem 1819. Je koncipována v novogotickém slohu; proslula výrobou jemného cigaretového papíru. Jižně od továrny stojí honosná novorenesanční vila čp. 78 z roku 1880.

MARŠOV II: několik posledních objektů poloroubené lidové architektury.

Karel Kuča a Antonín Tichý In: Krkonoše - příroda, historie, život - Baset 2007