"Kdyby dřevo promlouvalo, tesaře by milovalo." Sebevědomý verš jedné z mnoha dávno zapomenutých písní Josefova cechu, které po staletí doprovázely vznik staveb nebo jejich částí z toho nejpřirozenějšího materiálu - ze dřeva. Materiálu, který člověka provází doslova od kolébky až do hrobu. Který ale zdaleka nemá to štěstí, aby přečkal věky, jako jeho souputníci, hlína a kámen. Nejen miliony drobných ničitelů seřazených do množiny, které říkáme zub času, vytrvale nahlodávají jeho voňavou strukturu. Jsou i nezkrotní živlové ničící nenávratně. Z nich nejobávanější je oheň. To jsou paradoxy, říkával Vaněk z trutnovského pivovaru. A aby ne, když právě oheň dal vyrůst nevelké, ryze účelové a přesto krásné stavbě na našem obrázku. Papírna Prospera Piette na rozhraní Svobody nad Úpou a Maršova I. opravdu prosperovala. Majitel, z obavy před "dobrým sluhou, ale zlým pánem", spojil své síly s maršovskou obcí a v roce 1880 sloučili svá hasičská mužstva v jeden celek. K třicátému výročí této události vyrostla v areálu továrny, poblíž hasičské zbrojnice, praktická dřevěná věž na sušení jutových hadic ke stříkačce. Jméno neznámého mistra širočiny, který ji s "fortelným" citem pro proporce i detail na břehu Úpy sčepoval, se nezachovalo. Podle rukopisu v okolí důvěrně známého jej tesařskou abecedu učil nejspíš ještě starý Wenzel Pflüger, jehož mozolnaté ruce se drsně mazlily s trámy, krokvemi a pozednicemi nejedné svobodské střechy. Dokonce i krov nové radnice včetně věže mu v roce 1869 svobodští radní svěřili, a to je nějaké uznání. Oba své učedníky z Krkonoš si už dávno zavolal spolupatron české země a patriarcha všech tesařů na partičku nebeského mariáše. Biblické: prach jsi a v prach se obrátíš, neplatí jen pro lidi, ale i pro dřevo. Čas odvál i nenápadného svědka lidské dovednosti z roku 1910. Škoda.
In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/5