Čestné občanství jako institut státního práva je vyznamenání, které uděluje obec za zvláštní zásluhy o veřejnost všeobecně, zvláště pak o obec samu. Jeho kořeny lze hledat hluboko v polovině 19. století, kdy obecní samosprávy získaly právo udělovat titul Čestný měšťan. V zemích České koruny bylo udělování čestného občanství upraveno zákonem ze dne 16. 4. 1864. Podle § 9 citovaného zákona obecného zřízení českého mohla každá obec jmenovat, zpravidla na návrh některého z členů zastupitelstva, zasloužilé muže (o ženách se v zákoně výslovně nemluví vzhledem k tomu, že až do roku 1920 neměly volební právo) s rakouskou státní příslušností čestnými občany, pakliže jsou v tajném hlasování zvoleni dvěma třetinami všech členů obecního výboru. Do roku 1918 nebylo jmenování spojeno s jinak obvyklým poplatkem za udělování měšťanství, což bylo vždy v usnesení zastupitelstva i na příslušném jmenovacím dekretu zdůrazněno. Čestné občanství s početnými výhodami při aktivním i pasivním využívání volebního práva bylo v obcích zrušeno zákonem č. 304/1920 Sb. a zůstalo jen ryzím vyznamenáním. V současné době upravuje jeho udělování zákon o obcích č. 128/2000 Sb. z 12. listopadu 2000, dle něhož lze titul udělit fyzickým osobám, které se významnou měrou zasloužily o rozvoj nebo propagaci obce, regionu, ale i celé republiky, jako jsou na příklad významní rodáci, sportovci, umělci, vojáci, politici apod. bez ohledu na jejich státní příslušnost. V poslední době se stále častěji užívá i udělení in memoriam. Zastupitelstvo má pravomoc v případě zavrženíhodného znevážení čestného občanství titul odejmout, což se také dělo, hlavně v přelomových letech 1939, 1945 a 1989. Rovněž tak poctěný občan má právo kdykoliv se titulu vzdát.
Kresba znaku Alena Táslerová
Stejně jako mnoho jiných poct a hodností je i čestné občanství podmíněno do značné míry politicko - společenskou atmosférou své doby a myšlením odpovědných činitelů i veřejnosti. Mnozí významní mužové regionální historie obdaření kdysi čestným titulem zcela upadli v zapomenutí a někdy se ani v archivech ani v obecních kronikách nedochovalo, proč byli vlastně vyznamenáni. Přesto je institut čestného občanství neodmyslitelnou součástí dějin každé obce a vysvětluje mnohé z toho, čím její obyvatelé žili nebo dosud žijí.
Ve Svobodě nad Úpou využili zastupitelé obce svého práva poctít někoho váženým titulem Čestný občan poprvé 21. 4. 1867 a po té, až do začátku světové války resp. rozpadu Rakousko - uherského mocnářství a následného vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918, v pěti jmenovacích termínech celkem jedenáctkrát. Jedenáct bezúhonných úctyhodných osobností, více či méně spjatých se společenskými událostmi města, jejichž jména jsou díky obecním kronikářům známa, získalo ocenění za jistě bohulibé a všeobecně prospěšné skutky. Bohužel o jejich konkrétním obsahu se lze jen domýšlet podle doby udělení. Hned prvá tři jmenování k uvedenému datu 21. 4. 1867 v doznívajících ozvěnách prusko - rakouské války předešlého léta roku 1866 měla bezpochyby ocenit osobní hrdinství a loajalitu k monarchii.
1. JUDr. Hieronymus Roth, starosta města Trutnova (*4. 5. 1826 Vilémov u Chomutova, †12. 12. 1897 Ober Rohrbach, Rakousko). Spolu s dalšími 18 trutnovskými spoluobčany byl 27. 6. 1866 zajat Prusy a 80 dní vězněn v Hlohově. Necelý týden po propuštění na svobodu mu 18. 9. 1866 bylo uděleno čestné občanství města Trutnova a následně i řady obcí v regionu. Císař František Josef I. jej dekoroval řádem Železné koruny III. třídy a dekretem z 24. 3. 1867 jej povýšil do rytířského stavu a obdařil erbem. Po studiu práv na univerzitě v Praze působil Dr. Roth v letech 1863 - 1870 jako advokát v Trutnově, od roku 1864 jako starosta města. Byl zemským poslancem i poslancem říšské rady za volební obvody Trutnov, Hostinné, Maršov, Žacléř, Broumov a Police nad Metují. Zbytek života prožil na svém statku Eichberg u Korneuburgu v Rakousku, kde byl také politicky činný. O svém věznění v Prusku napsal knihu.
2. JUDr. Eduard Herbst, zmocněnec říšské rady (*9. 12. 1820 Vídeň, †25. 6. 1892 Vídeň) německý liberál, pro Němce v Rakousku - Uhersku, jejichž zájmy horlivě zastával „König Eduard". Vystudoval práva na univerzitě ve Vídni (1843) od roku 1847 působil jako profesor přirozeného a rakouského trestního práva ve Lvově, od roku 1858 na Karlově univerzitě v Praze. V letech 1862 - 1868 byl členem pražské městské rady (odmítal např. okupaci Bosny a Hercegoviny). Od roku 1867 do roku 1870 obsadil křeslo ministra spravedlnosti ve vídeňské vládě. Tajný rada, literárně činný v oboru trestního práva. Dlouholetý zemský poslanec za obvody Frýdlantsko a Šluknov, Lipová; od roku 1861 též poslanec na říšské radě. Čestný občan Trutnova, Vrchlabí, Janských Lázní a desítek dalších míst v oblastech s převážnou většinou německého obyvatelstva.
3. MUDr. Bernhard Pauer, lékař v Janských Lázních (*7. 6. 1827 Pilníkov, †21. 6. 1908 Trutnov). V uniformě rakouského Červeného kříže osobně ošetřoval raněné v bojích prusko - rakouské války 1866 v okolí Trutnova, za což byl císařem Františkem Josefem I. vyznamenán zlatým záslužným křížem s korunou a postupně poctěn čestným občanstvím Trutnova, Maršova, Janských Lázní, Pilníkova a dalších obcí. Doktorát medicíny obhájil po studiích na univerzitách v Praze a ve Vídni v roce 1858. Jako praktický lékař nastoupil v Krušnohoří, ale již roku 1859 se usadil v Trutnově, kde byl později významným členem mnoha místních spolků od profesních až po vojenské vysloužilce. Zároveň zastával místo sezonního lázeňského lékaře v Janských Lázních. O nich vydal tiskem dodnes oceňovaného průvodce, který ve druhé polovině 19. století vyšel v několika vydáních. Od roku 1867 byl za obvod č. 41 zahrnující Trutnov, Hostinné, Maršov a Žacléř zemským poslancem a v letech 1867 - 1873 rovněž poslancem říšské rady. Léta pilně přispíval do Libereckých novin (Reichenberger Zeitung).
Druhou trojicí slavnostně uvedenou do této výlučné společnosti po dlouhé 35leté pauze byli lnářští průmyslníci, shodou okolností svobodští rodáci bratři Etrichové, jmenovaní 6. 1. 1902 s celkem průhlednou návazností na věnování jejich rodného domu na náměstí číslo 74 (dnes 474, sídlo Městského úřadu) včetně pozemků, z jejichž výnosů měla být hrazena 4 místa v obecním chudobinci, obci města Svoboda nad Úpou v roce 1901. S přihlédnutím na nemalé zásluhy o průmyslový rozvoj regionu - pochopitelně.
4. Johann Etrich, textilní podnikatel v Trutnově (*15. 8. 1836 Svoboda nad Úpou, † 18. 12. 1912 Vídeň). Syn jednoho ze zakladatelů textilního průmyslu na Trutnovsku, někdejšího svobodského pekaře a obchodníka s moukou Josefa Etricha (*27. 10. 1803 Svoboda nad Úpou, † 4. 2. 1878 Trutnov) absolvoval reálku ve Dvoře Králové nad Labem a se svým mladším bratrem Ignácem se 35 let podílel na vedení rodinné firmy Josefa Etricha synové až do jejího rozdělení v roce 1900. V roce 1854 mu otec zakoupil starobylý Špitálský mlýn v Trutnově, který Johann záhy přestavěl na továrnu na zpracování jutové příze a šití pytlů. Spolu s ostatními společníky, většinou rodinnými příslušníky, přikoupili v roce 1871 přádelnu v Mladých Bukách a postupně ještě řadu dalších závodů v oblasti východních Čech. Ve svém trutnovském bydlišti byl úspěšný podnikatel Johann Etrich čilým účastníkem veřejného života. Byl prezidentem lnářské burzy, v letech 1887 - 1905 členem městského zastupitelstva, spoluzakladatelem a čestným členem Spolku dobrovolných hasičů a Rakouského krkonošského spolku a členem i funkcionářem mnoha jiných místních organizací.
5. Josef Etrich, textilní podnikatel v Jaroměři (*17. 4. 1829 Svoboda nad Úpou, † 2. 1. 1901Jaroměř). Otec mu v roce 1848 zakoupil tzv. Hubrikovský mlýn Hynka Valenty v Jaroměři, kde Josef ve svých 24 letech v roce 1853 nastoupil jako mlynář. Po čtyřech letech jej přestavěl na přádelnu lnu, kterou vedl 43 let. Jako první v českých zemích začal koncem 70. let 19. století s pokusy o zpracování jutového vlákna a v roce 1882 založil „C. k. výsadní první českou přádelnu, niťárnu a mechanickou tkalcovnu juty a přádelnu lnu Josefa Etricha v Jaroměři". Od Jindřicha Wagnera koupil v roce 1888 panství Žireč s rozsáhlými lesy, pískovcovým lomem a prosperujícím pivovarem. Otec jutařského průmyslu, jeden z největších a nejbohatších průmyslníků severovýchodních Čech byl také štědrým mecenášem rozvoje města Jaroměře. Podporoval i ryze české instituce jako Ústřední matici školskou nebo Sokol.
6. Ignaz Etrich, textilní podnikatel v Horním Starém Městě u Trutnova (*21. 7. 1839 Svoboda nad Úpou, † 18. 2. 1927 Trutnov). V roce 1857 maturoval s vyznamenáním na trutnovské reálce. Odborné vzdělání získal u anglické firmy Newton a spol. v Leedsu, která dodávala na Trutnovsko textilní stroje. Své mimořádné technické nadání uplatnil při konstrukcích nové lnářské techniky a jako autor množství vynálezů patentovaných v řadě zemí Evropy i v zámoří. Publikoval v oboru lnářství, ale podal též návrh na neuskutečněnou stavbu přehrady na horním toku Úpy. Po zániku společné rodinné firmy v roce 1900 zůstal v mateřské přádelně v Horním Starém Městě. Vlastnil též úpravnu lnu v Havlíčkově Brodě, moderní přádelnu v Adamově u Bohuslavic a v roce 1902 vybudoval přádelnu i v dalekém Vitebsku v Rusku. Také on byl prezidentem lnářské burzy v Trutnově. Svou extravagantní náklonností ke spiritismu se nechtěně zasloužil o rozšíření této nauky do Krkonoš. Na sklonku 19. století upřel svůj zájem k nově vznikajícímu oboru letectví. Navázal na nedokončené dílo německého aviatika Otto Lilienthala (*23. 5. 1848 Auklam, † 10. 8. 1896 Berlín), jehož pozůstalost se synem Igem koupili a ve své továrně v Horním Starém Městě začali s konstruováním letadel. Jeho syn Igo Etrich (*25. 12. 1879 Horní Staré Město, † 4. 2. 1967 Salzburg) se stal celosvětově uznávaným průkopníkem letectví, jako konstruktér několika variant letadel úspěšného typu Taube.
Vybudování nové moderní školní budovy ve Svobodě nad Úpou po letech tahanic a provizorií v roce 1899 a její následné navýšení o další patro v roce 1907 spolu se zřízením měšťanky, je očividně spjato s udělením čestného občanství další trojici s největšími zásluhami na tomto počinu. Stalo se tak 31. 10. 1906.
7. Josef Schöpfer, okresní hejtman v Trutnově (*1860). Přestože byl státním úředníkem, jsou v jeho životopise největší mezery. Po absolvování právnické fakulty pracoval v letech 1885 - 1893 na českém místodržitelství v Praze, rok na okresním hejtmanství v Plané a další rok na hejtmanství v Tachově. Na zemské školní radě v Praze působil v letech 1896 - 1899. Jako vrchní okresní komisař byl v roce 1900 pověřen vedením okresního hejtmanství v Trutnově, které od roku 1902 vedl jako okresní hejtman až do roku 1912. Odtud přešel na české místodržitelství do Prahy, kde byl v roce 1917 jmenován místodržitelským radou. Čestné občanství obdržel také od zastupitelstva Janských Lázní.
8. Ottomar Klement, okresní školní inspektor v Trutnově (* 28. 3. 1855 Trutnov, † 31. 3. 1907 Trutnov). Když v půl sedmé ráno na neděli velikonoční po dlouhé nemoci zemřel v 52 letech, poznal jen málo z radostí života, který věnoval cele svému povolání a vřele opětované lásce k rodičům a sourozencům. Narodil se jako prvorozený do rodiny řídícího učitele Ottomara Klementa staršího (*16. 11. 1831 Žihle u Jesenice na Rakovnicku, † 17. 11. 1894 Trutnov). Po absolvování nižšího gymnázia v Broumově navštěvoval učitelský ústav v Trutnově. Studia ukončil s vynikajícím prospěchem v roce 1873. Nastoupil jako prozatímní učitel a po složení zkoušky pro učitele měšťanských škol jako řádný učitel na dívčí měšťanské škole v Trutnově. Od 4. 8. 1877 byl ustanoven učitelem na trutnovském učitelském ústavu a 8. 2. 1894 jmenován okresním školním inspektorem pro německý školní okres Trutnov. Byl nositelem zlatého záslužného kříže Františka Josefa I. s korunou, čestným členem okresního učitelského sdružení a c. k. privilegovaného sboru trutnovských ostrostřelců a členem mnoha dalších spolků a organizací.
9. Josef Kahl, vrchní učitel ve Svobodě nad Úpou (*4. 12. 1857 Svoboda nad Úpou, † 25. 2. 1907 Svoboda nad Úpou). Poslední v generační řadě kantorské rodiny Kahlů, která působila na svobodské škole více než století. Jeho předci zastávali vedle kantořiny i funkci obecního písaře, syndika či varhaníka v kostele. Učitelem obecné školy ve Svobodě nad Úpou, kterou vedl jeho otec, byl od roku 1882. Vrchním učitelem byl jmenován o deset let později a jako první ředitel v nové budově ji spravoval téměř do své předčasné smrti. Dlouhá léta působil v obecním zastupitelstvu a na postu ředitele městské spořitelny, kterou v roce 1891pomáhal založit. Veškerý svůj majetek odkázal rodnému městu se jmenovitým vyčleněním pravidelných ročních příspěvků z výnosů nadace místním školám. K poslednímu odpočinku na svobodském hřbitově jej vyprovázelo v čele s okresním hejtmanem Schöpferem mimo zástupů spoluobčanů i sedm duchovních a na sto učitelů.
Nejzasloužilejší ze zasloužilých, jehož aktivity, za něž byl nazván „Otcem Krkonoš", jsou v kraji pod Sněžkou dodnes patrné, získal významné obecní ocenění v roce několika svých kulatých osobních výročí 25. 11. 1906.
10. C. k. komerční rada Eduard Maria Prosper Piette - Rivage, majitel papírny ve Svobodě nad Úpou - Maršově I. (*30. 11. 1846 Beckingen, †1. 3. 1928 Maršov I.) pojal své 60. narozeniny spolu se 40. výročím aktivní podnikatelské činnosti a zároveň 40. jubileem trvání místní papírny firmy Piette vskutku velkoryse, věrný své pověsti „krkonošského Roberta Owena". Mezi dělnictvo svých podniků ve Svobodě a v Maršově I. rozdělil téměř 7 000 rakouských korun. Každý zaměstnanec, pracující u firmy od jejího vzniku, dostal mimo to věrnostní příplatek 500K. Další 4 000K rozdělil místním spolkům a korporacím. Neopomněl štědře obdarovat ani obecní chudé. Továrnu na jemné papíry, z nichž cigaretový měl vynikající renomé po celém světě, převzal po otci Prosperovi, potomku starého papírenského rodu z Viel Salmu v Lucembursku. Široká škála aktivit vzdělaného podnikatele, humanisty a mecenáše Prospera Piette - Rivage několikanásobně překračuje rozsah tohoto článku. Byl téměř u všeho, co se ve společnosti událo. Jako podporovatel spolkového života v Krkonoších se stal čestným členem desítek vojenských, hasičských, humanitních, kulturních a průmyslových spolků a organizací. Stál u zrodu Krkonošského spolku i Krkonošského muzea ve Vrchlabí, kterému věnoval mnoho cenných exponátů ze svého majetku. V roce 1879 zřídil jako první v Rakousku - Uhersku školku a jesle pro děti svých zaměstnanců a v roce 1880 otevřel soukromou obecnou školu v jím financované nově postavené budově. Jeho stylová neorenesanční vila z roku 1882 je dnes zajímavou architektonickou památkou s nadějí, že ji nepostihne osud podobné stavby jeho bratra Julia v Plzni, která byla barbarsky zbořena v roce 2008. Vtiskl tvář rodícímu se urbanistickému centru Dolního Maršova, nesoucímu dnes jméno Piettovo náměstí. Jako investor započal s realizací nedokončeného projektu prodloužení železniční trati ze Svobody nad Úpou do Horního Maršova již před I. světovou válkou. Zaštítil stavbu kostela sv. Josefa v Maršově I. v jehož sousedství na romantickém terasovém lesním hřbitůvku spočinula v bouřlivém roce 1945 díky dobrým lidem i urna s jeho popelem, uložená původně v parku u jmenované rodinné vily. Císař František Josef I. ho již před koncem 19. století 30. 11. 1898 za nezpochybnitelné zásluhy spolu s udělením zlatého záslužného kříže povýšil, stejně jako jeho bratry Julia a Ludwiga, do šlechtického stavu s přídomkem von Rivage. Čestné občanství mu k padesátinám udělilo 22. 11. 1896 také město Radmer ve Štýrsku, kde se 25. 6. 1892 podruhé oženil a ještě dříve 18. 10. 1881 za zásluhy o vybudování školy obec Maršov I. V Maršově I. a II. byl jmenován i čestným stavebním radou.
Poslední v řadě, nikoliv však významem, byl dekorován na konci volebního období, po dlouhých a úspěšných 18 letech ve funkci obecního starosty usnesením zastupitelstva z 15. 6. 1908.
11. Franz Stephan, majitel továrny ve Svobodě nad Úpou (*7. 12. 1851 Svoboda nad Úpou, † 18. 11. 1920 Svoboda nad Úpou). Vyučený voskař a cukrář započal v roce 1874 s výrobou svíček. V roce 1903 přestavěl svůj dřevěný rodný dům č. 71 na náměstí z roku 1602 v honosný měšťanský dům propojený s továrními objekty svého podniku z roku 1899 na výrobu voskového zboží, svíček, mýdla a prací sody, honosícího se c. k. privilegiem. Zdobené svíčky všech tvarů a velikostí, nabízené pomocí výpravných katalogů se užívaly při církevních obřadech i v domácnostech široko daleko. Zapsal se jako zakladatel městské spořitelny v roce 1891. Za jeho starostování v letech 1890 - 1908 byl vybudován nový obecní vodovod z vydatných rýchorských pramenů a zavedeno veřejné plynové osvětlení ulic. Ale také postaven (dokonce dvakrát) nový most přes Úpu (ten druhý, postavený po povodni roku 1897 slouží dosud), na svou dobu moderní tělocvična nebo nová budova školy i s následným navýšením o patro po 7 letech.
Z dostupných archivních pramenů není zřejmé, že by se město Svoboda nad Úpou připojilo k všeobecně rozšířené mánii „tatíčkování" v dobách I. republiky, nebo k bezuzdnému pochlebování politickým potentátům obou následných totalit - hnědé a rudé. Od posledního udělení čestného občanství už ale uplynulo celé století. Není to přece jen příliš dlouhá doba?
In.: Krkonoše - Jizerské hory 2009/9
