Freiheit

Když ještě televize nebyla, vládla celým širým světem idyla ... no úplná idyla to nebyla, to jen známý text stále aktuální písně Voskovce a Wericha ze hry Osel a stín  Osvobozeného divadla svádí k parafrázi. Prostě v dobách ne tak úplně nejdávnějších, kdy se lidé museli aktivně bavit sami, existovalo i ve Svobodě nad Úpou postupně několik skupin nadšenců zapálených pro divadlo. Ti úplně první založili místní spolek divadelních ochotníků už v roce 1870, jen dva roky po historicky první společenské organizaci, sboru dobrovolných hasičů. V roce 1878 k nim přibyl ještě početný pěvecký spolek Harmonie, který s divadelníky léta úzce spolupracoval. Pokoušet se zmapovat jejich činnost až do vystěhování většiny původních obyvatel po II. světové válce je bruslením na příliš tenkém ledě. Teprve po nových osídlencích po roce 1945 lze najít nějaké průkazné stopy.

Divadelní ochotníci, sdružení pod jménem významného dramatika, básníka a režiséra Jaroslava Kvapila, zahájili svou činnost hned po hasičích a sokolech slavnostním uvedením Kvapilovy hry Oblaka 4. května 1946. Úspěšný byl i Souboj talárů dramatika J. Wernera v režii M. Šolce 20. prosince 1947 v sále sokolovny. Dlužno podotknout, že v téže době (1946 - 48) působilo ve Svobodě také Krakonošovo divadélko řezbáře Stanislava Háka čítající 7 proměnlivých scén a více než čtyřicet téměř půl metru vysokých originálních loutek. Divadélko vybudované svépomocí se svobodskou mládeží zvítězilo v krajské soutěži v Hradci Králové a dokázalo zaujmout i dospělé diváky. Zcela moderní principy, které přinesly o několik desetiletí později slávu hradeckému divadlu Drak, společné vystoupení loutek s živým hercem, vyzněly například ve hře Velký Ivan, kterého si s gustem zahrál Josef Kouřil. Později jeho repertoár obohacený o krkonošské poudačky dědy Poudala rozmělnily politické agitky a častým stěhováním s nedostatkem zázemí divadélko zaniklo. V 50. letech minulého století se většina „komediantů" zformovala v divadelním odboru závodního klubu ROH Úpských papíren a domovskou scénu našli v bývalém Národním domě v Dolním Maršově. Tituly, jako Štechovo Třetí zvonění, světová Charleyova teta, snad nejslavnější dílo Jevana - Brandona Thomase s Vladimírem Bucharem v titulní roli, nebo neméně populární detektivka Deset malých černoušků Agáty Christie, Goldoniho Sluha dvou pánů, česká klasika Lucerna Aloise Jiráska, Zvíkovský rarášek, Paní mincmistrová, Radúz a Mahulena, Premiéra se odkládá (titul zfilmovaný později v NDR) či Poslední dějství E. M. Remarqua, svědčí o širokém záběru a nevšední odvaze herců i režisérů. Břímě režisérské zodpovědnosti nesli Dr. J. Kabelák, Otakar Tlachač, Vladimír Buchar, Anna Kouřilová, jediná profesionální herečka z Oblastního divadla v Trutnově a další. Estetickou úroveň scénické výpravy zaštítil několikrát svým jménem akademický malíř Bohuslav Tůma, kmenový výtvarník trutnovského divadla. Početné rekvizity, mnohdy historicky cenné i vlastní fundus kostýmů, byly později, stejně jako před tím celé Krakonošovo divadélko „rozebrány", což je jen milosrdný výraz pro mnohem jednoznačnější vyjádření. Naprostá lhostejnost k odkazu minulých generací, která postihla před lety nenahraditelné sbírky městského muzea, slavila další vítězství. Dokážeme to vůbec někdy změnit?

In.: Svoboda fórum XXII ročník, číslo 737, duben 2011