Freiheit

Přísloví, co Čech, to muzikant, jistě nevzniklo náhodou a nejsou tak daleko doby, kdy ovládat hru na nějaký hudební nástroj patřilo k dobrému tónu. Mnohdy to znamenalo totéž, co „druhé řemeslo". Dobrý muzikant se uplatnil vždycky. To jen během několika posledních generací, kdy se s rozvojem záznamové techniky line reprodukovaná hudba ze všech koutů, se z nás stali v tom lepším případě pasivní posluchači. V tom horším pak naprostí ignoranti, pro které je jakákoliv hudba jen zvukovou kulisou, hlavně když je nahlas. Ani ve Svobodě nad Úpou tomu není jinak. A přitom ještě v polovině minulého století se bez živé hudby neobešla téměř žádná společenská událost. Množství různých kapel nebo jen narychlo seskupených part muzikantů vyhrávalo nejen k tanci. Břeskná dechovka provázela slavnostní průvody, kterých bylo v tehdejším režimu nepočítaně. Po těch se jistě nikomu nestýská, je to jen konstatování. Komornější sestava provázela nebožtíky na poslední cestě (i to patří k životu). A kytaru, mandolínu nebo banjo dokázal vzít do ruky pomalu každý druhý tramp.  

V období, o kterém je řeč, se mnoho svobodských amatérských muzikantů objevovalo v malých bandech, hrajících k tanci i poslechu v kavárnách a rekreačních boudách ROH (pro ty mladší - revoluční odborové hnutí) především v Janských Lázních i na jiných místech Krkonoš. Asi nejpopulárnější těleso, za kterým se pro jejich moderní současný repertoár táhla omladina z širokého okolí do vinárny Bílý kříž nebo do hotelu Praha, známého tehdy spíš pod familiérním názvem Astorka, byl big band Sextet K club vedený multiinstrumentalistou Honzou Koliskem, jinak též učitelem na svobodské základní škole. Honza byl, co do všestrannosti, výjimečný i tenkrát. Vedle zpěvu hrál skvěle na trubku a saxofon nebo pozoun. Stejně dobře si dokázal podmanit klávesy klavíru i harmoniky nebo rozdrnčet struny kytary. Ze Svobody byl i trumpeťák Bohouš Kalhous, který vzal často do rukou i harmoniku a Luboš Gebert se saxofonem nebo klarinetem. A také zpěváci Jirka Hofman a Milan Anděl, jeden za pianem, druhý u basy. Jen za soupravou bicích kouzlil s paličkami janskolázeňský František Kafka řečený „Franz". U mikrofonu se mimo jiných vystřídaly zpívající sestry Kopřivovy, Emina a Hanka. Na lidovější notu dokázal rozdýchat svou „fňuknu" Karel Sládek v zádech s houslemi Jaroslava Stehlíka. Ti hrávali většinou rekreantům na početných zotavovnách a spoluhráči kolem nich se měnili podle toho, jak měl kdo momentálně čas. U bicích někdy sedával svobodský Oldřich Vágner. Někteří přecházeli z formace do formace, takže hráli prakticky denně. Rád si s nimi občas zazpíval zaměstnanec papírny Zdeněk Havlíček z Mladých Buků, pro silná skla brýlí nazývaný „doktor". Ani vážná hudba nepřišla zkrátka. Ve Svobodském smyčcovém kvartetu se v padesátých letech sešli ředitel školy Miroslav Valenta (2. housle), úředník z mladobuckého závodu Krkonošských papíren Jaroslav Stehlík (1. housle), vedoucí městské spořitelny Ladislav Štencl (viola), kterého po jeho odstěhování nahradil jako host důchodce Feistauer z Úpice a magistr farmacie, lékárník František Topka (violoncello). Jejich klasický repertoár sklízel potlesk na mnoha veřejných vystoupeních jako například 8. května 1955 při slavnostním otevření kina Máj v budově staré radnice. Mnohý z dnešních konzumentů ohlupujícího „duc, duc" ze sluchátek MP3 nebo mobilu by mohl namítnout, že chleba si už taky dávno nepečeme doma. A svým způsobem bude mít pravdu.

In.: Svoboda fórum XXII. ročník, číslo 742, září 2011