Freiheit

Už z názvu uvedené součásti zdobených koňských postrojů je zřejmé, že není tou nejdůležitější, když jen tak „darmo visí" na venkovní straně pohřbetníku koní v zápřahu. U podsedního koně vlevo, u náručního vpravo. Často ještě doplněn zpravidla čtyřmi šlahouny v podobě ocvočkovaných řemínků s mosaznými poklicemi a sponami nebo umně splétanými šňůrami s barevnými bambulemi a střapci. Nebo kombinací obojího podle fantazie majitele. A to nejen u lehké kočárové stroje šlechtických čtyřspřeží. Kůň býval váženým pomocníkem v zemědělství i v dopravě, a tak i pár tažných valachů míval postroj patřičně vyšperkován blyštivými kovovými doplňky. Nezáleželo ani zdaleka na finanční situaci majitele. I docela chudí vesničtí furianti dokázali do vzhledu svých miláčků, ale i živitelů, někdy investovat majlant. Výzdoba se neomezovala jen na kování chomoutu nebo ohlávky s uzdičkou. Naleštěné řemení zdobily mosazné nebo alpakové spojovací články, cvočky, pokličky, zvonky, rolničky. Současní pankáči by jen valili bulvy.

Především formani, hrdí na své výsadní postavení, si na prezentaci svých drkotajících kamionů dávali záležet. Právě oni nejspíš zavedli na původně hladkou plochu závěsu, zdobenou nejvýš rytými rozvilinami, tak zvanou „domovenku" (jak by řekli skautíci) se jménem a adresou svým, nebo majitele povozu, jako účinnou reklamu. V menším provedení a bez šlahounů, jako je ten na snímku, se někdy věšel i na chomout. Známá jsou i různá hesla pro štěstí. Jiný pár papírenského podnikatele Ferdinanda Schmidta ze Svobody nad Úpou měl na darmovisu zbožné přání „Gott segne meine Reise" (Bůh žehnej mé cestě). Uvedený F. Schmidt vybudoval v roce 1894 ze starého mlýna u řeky Úpy na rozhraní Svobody a Mladých Buků, který od zániku v roce 1870 sloužil jako brusírna dřeva, úspěšnou papírnu. V roce 1917 ji prodal opavskému podnikateli Carlu Weisshuhnovi. Ze všech věhlasných závodů Krkonošských papíren v místě je „Weisshuhnka" dnes jediná kde se alespoň zpracovává papír. Podnikoví kočí s velkými tyrolskými (jsme v Krkonoších) pavím brkem vyšívanými sponami na formanském opasku, nesměli chybět při žádném větším přemísťování těžkých a objemných nákladů, například varných papírenských kotlů nebo kostelních zvonů. V kotlích se dávno nevaří, zvony vzaly za své v obou světových válkách, vozkové možná pečují o nějaké nebeské spřežení, jen darmovis stále visí, byť jen nad dveřmi v předsíni jedné chalupy.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2012/4