Freiheit

Uvelebeni v pohodlném čalounění svého ferrari, bavoráku, škodovky nebo nějakého čilého „japončíka" (každý podle velikosti vášně a naditosti kapsy) si už ani nedokážeme představit drkotání na kozlíku za koňským spřežením po prašných cestách nedávné minulosti. Mnozí si rozmanité povozy bez burácejících motorů pamatujeme aspoň z dětství. Nejmladší generace už jen z pohádek a filmů pro pamětníky. Technický pokrok uhání kroky mílovými a během posledního století trumfnul zaběhnutý pořádek věků předešlých. Dnes už lze tažná zvířata při práci - a nebyli to vždycky jenom koně - vidět jen sporadicky, pokud vyloučíme jezdecký sport, který se s těžkou dřinou formanských, důlních, pivovarských, vojenských a samozřejmě zemědělských koní nedá srovnávat. Jen si vzpomeňte na statné valachy pendlující s nákladem mezi papírnami a nádražím či zapřažené v alegorických vozech poválečných 1. májů, bujné vraníky klusající s lehkými bryčkami posledních sedláků nebo trpělivé a odolné huculy z horských bud, oddaně čekající na své věčně podroušené vozky před hospodou Na Peci, než je nahradily rolby a sněžné skútry.

Typických zemědělských statkářů, jak je známe z úrodnějších rovin, ve Svobodě nad Úpou nikdy moc nebylo. I drobní hospodáři ale měli aspoň jednoho koníka nebo kravku. Větší ruch než na kamenitých políčkách ve stráních nebo v lese se dal zaznamenat na cestách. K přepravě nákladů a osob sloužili v dřevních dobách formani a poštovní dostavníky. Na svobodském náměstí se potkávaly „diligence" směřující do Janských Lázní a Pece pod Sněžkou nebo naopak s hor směrem k Trutnovu. I první poštovní „autobusy" z karosářské dílny Ignaze Theodora Petery z Vrchlabí tahali koně a vedle průkopnických motorových omnibusů dopravců Otto Rennera ze Svobody a Alfreda Wintera z Janských Lázní jezdily ještě dlouho po I. světové válce. (Na fotografii z roku 1925 je kočí dostavníku Josef Pettirsch, uprostřed v čepici Winter a v popředí v klobouku Renner). Objemné náklady hravě zvládalo vyhlášené dvojspřeží papírenského podnikatele Ferdinanda Schmidta, ať už šlo o varné kotle pro papírenskou výrobu nebo třeba kostelní zvony. Mezi atypickými tahouny vynikal nejznámější svobodský vůl zvaný Bubi, jehož majitel si občas dovolil taškařici a zapřáhl ho pro obveselení přihlížejících do kočáru. „Chlupatý benzin" s dlouhýma ušima slyšící na jméno Honza zásoboval se svým vodičem panem Hubertem Wurbsem drobné spotřebitele uhlím ještě v polovině 70. let minulého století. V sousedních Mladých Bukách mu konkuroval dokonce oslí pár povozníka Ditricha. Při závratně stoupajících cenách pohonných hmot a společné nechuti automobilových koncernů, ropných gigantů a betonové lobby stavitelů dálnic opustit systém výbušných motorů, mě občas zamrazí při myšlence, že by se popisované časy mohly docela klidně vrátit.

 In.: Svoboda fórum XXIII. ročník, číslo 751 - červen 2012