Freiheit

Jaké asi pocity zažíval turista v době ještě zcela nedávné, když cestoval za „čerstvým poujetřím" do lůna hor malebným údolím řeky Úpy, které se od Trutnova až po Horní Maršov vysokými komíny doslova ježilo? A to neberu v potaz všechny ty lokální dymníky na pevná paliva. S hektickým rozvojem industrializace oblasti od 19. století vyrůstaly v panoramatu jednotlivých sídel štíhlé špendlíky s kouřovou vlaječkou jako o závod. Především textilky a papírny, a s nimi spousta drobných strojírenských provozů, které prapůvodně vysávaly energii řeky, přešly postupně na pohon svých zařízení pomocí spalování uhlí z dostupných zdrojů na Žacléřsku a v Jestřebích horách. Samo historické centrum Svobody nad Úpou bylo těchto vztyčených ukazováčků tehdejší ekonomiky v podstatě ušetřeno. Zato na periferiích (což zní v místním měřítku sice nadneseně, ale nikoliv hanlivě) by na spočítání různě velikých sopouchů prsty na obou rukách určitě nestačily.

Už na samotném optickém předělu od obce Mladé Buky u dnešní prádelny dýmal jeden velký a minimálně dva drobnější z tehdejší Fiebiegerovy papírny založené v roce 1886. Na svobodském předpolí se následně tyčily dva mohutné komíny kruhových vápenek Johanna Bischofa rozebrané na stavební materiál při výstavbě prvních rodinných domků na Sluneční stráni začátkem 70. let minulého století. Hned vlevo od nich přes státní silnici dvojice u Weisshuhnovy papírny, kterou z dlouho nečinného obilního mlýna přestavěl v roce 1894 Ferdinand Schmidt. Už předtím sloužila budova od roku 1870 jako brusírna dřeva a lze předpokládat, že i ta měla vysoký komín. K největším znečišťovatelům ovzduší patřil dlouho 27 metrů vysoký komín Dehtochemy v blízkosti nádraží, odstraněný se zavedením plynofikace výroby. Málokdo ale ví, že ještě před tím jej věnčil houf drobnějších čadilů sousedních malých strojíren. Přeneseme - li se na druhý břeh Úpy do prostoru dnešního Domu s pečovatelskou službou, narazili bychom v minulosti na menší komín městské plynárny zřízené v roce 1902, kde bývalo nakonec dlouhá léta stavební truhlářství. Kousek dál pod hranou lesa vyrostl rovněž na začátku 20. století výškový konkurent blízké kostelní věže, patřící firmě Fröhnel a Feist zabývající se zpracováním dřeva. Kousek od náměstí, schován za blokem výstavných domů dýmal komín Stephanovy továrny na voskové zboží výměnou za propagaci města atraktivními výrobky, především různými druhy svící, široko daleko. Ve stráni nad starou cestou z náměstí do Janských Lázní se vypínal švihák odvádějící spaliny ze strojního zámečnictví Václava Schneidera založeného v roce 1893. Firma se v dobových inzerátech představovala jako první tuzemský velkovýrobce bruslí a lyžařského vázání. Dnes v budově sídlí společnost Japio, zabývající se šitím stanových dílů. Komín byl zbořen už 14. prosince 1955. Předvojem maršovské papírenské baterie byl naproti sokolovně komín tak zvaného Beiwerku, pobočného závodu firmy Piette. Při jeho demolici se jako zázrakem zachoval neporušený základní kámen z červeného pískovce s iniciálami PP (Prosper Piette) a letopočtem výstavby 1890. Se zavedením horkovodu z elektrárny v Poříčí u Trutnova zmizely i ostatní komíny Krkonošských papíren, které stejně nakonec převálcovala nemilosrdná konkurence. Po poletujících sazích a smogu ve vstupu do národního parku se jistě nikomu nestýská. Vysoké komíny jako architektonický prvek doby a stavební majstrštyk našich předků si však jistý obdiv zaslouží. (Přestože jde o objekty poměrně mohutné, prostorové možnosti novin nedovolují použít obrázky větších rozměrů, za což se čtenářům omlouvám).

Komíny na průmyslovém předpolí Svobody nad Úpou. Od leva horní vápenka, spodní vápenka a vzadu dnešní prádelna. Uprostřed za nádražím Erwertova strojírna a Dehtochema, vpravo papírna Weisshuhn.

In.: Svoboda fórum XXIV. ročník, číslo 759, únor 2013