Freiheit

Militantní ochránci přírody, ochotní bránit každý náletový keřík doslova vlastním tělem, argumentují obvykle nepodloženým tvrzením o radikálním úbytku zelených stromů z příměstské krajiny. Pokusme se podívat na krajinu kolem našeho města nezaujatýma očima, teď na začátku března aspoň pomocí historických pohlednic, mapujících zhruba minulých sto let. O tom, že se krajina průběžně proměňuje, není sporu. Zda je to k jejímu prospěchu či naopak není tak jednoznačné. Nezbývá než se smířit s tím, že je prostě jiná. Především rozptýlená zeleň, nejproměnlivější a určující celkový ráz nejbližší přírody, ať už vznikla přirozenými procesy nebo přičiněním člověka, má celou řadu navzájem se překrývajících funkcí. Vedle vlivu na ekologický efekt území je to podíl na ochraně půdy před erozí, na vodohospodářskou a klimatickou stabilitu nebo hygienu ovzduší produkováním kyslíku i pohlcováním pachů a zachycováním prašných částic či účinné tlumení nadměrného hluku. Nelze pominout ani estetický dojem, s nímž úměrně roste rekreační potenciál daného území, což právě v těsném sousedství Krkonoš není zanedbatelné. Pragmatici jistě neopomenou připomenout ty praktičtější přínosy jako je produkce dřevní hmoty nebo rozmanitých plodů a druhotně i lovné zvěře. A ještě třeba význam orientační nejen pro lidi, ale i ostatní živočichy nebo vizuální ohraničení pozemků. Významné stromy doplňují často drobné sakrální stavby v terénu či byly vysazeny k nějaké důležité historické události. Tím ale nechci unavovat.

Ten malý exkurs do teorie je jen upozorněním, že zeleň není samozřejmostí a lhostejný přístup ke krajině je přinejmenším krátkozraký. Už při prvním letmém pohledu na staré fotografie je zřejmé, že vzrostlá zeleň neubývá. Jen kulturní obdělávaná krajina je chaoticky pohlcována všeobjímající přírodou v podobě náletových a plevelných dřevin. Z nekosených luk se ztrácí druhová rozmanitost. Všude kolem je zeleno, ale v podstatě žijeme v džungli. Od extrémní snahy našich předchůdců využít každou píď země k zajištění skrovné existence upadáme k nerozumnému pohrdání lány úrodné půdy. Přestože i Svoboda nad Úpou prošla za minulé století významným urbanistickým vývojem, konfigurace údolního prostoru neumožňuje větší expanzi zástavby do okolních strání. Právě na nich lze nejlépe sledovat jejich postupnou proměnu. Ze snímků Sluneční stráně (obr. 1 a 2) je patrné, že převážná část jihozápadního svahu Kravího vrchu byla až po vrchol zemědělsky využívána. Terasovitá políčka byla na mezích oddělena sporadickými keříky a z výraznější městské zeleně zaujme jen topolová alej po levém břehu Úpy a bučina na jejím strmém břehu směrem k Maršovu. Uprostřed barevné pohlednice z počátku 20. století je čerstvě vysázená lesní plocha se smrkovou monokulturou. Při pohledu opačným směrem (obr. 3), který nabízí pohlednice odeslaná v roce 1906, zaznamenáme stejně nezalesněné stráně Janského vrchu a i z nekvalitního obrázku je zřejmé, že v samotném městě je, kromě již zmiňované aleje, vzrostlých stromů opravdu poskrovnu. Celkový pohled (obr. 4) na město z Kravího vrchu směrem k horám je sice mladšího data - svobodský knihkupec Gustav Seidel jej vydal na začátku II. světové války - přesto skýtá poučné srovnání se stavem lesa na Černé hoře tehdy a dnes. I udržované louky na svahu vlevo, které léta sekal pan Wurbs a kde dnes v křovinách na dohled od nejbližších obydlí ryjí divoká prasata, mluví jasnou řečí. Z téměř totožného místa přes nádraží více na jih (obr. 5) je vidět les jen v dáli na horizontu. Ani mezi domy zeleň nehýří. A není to jen tím, že kaštanová alej podél kolejiště směrem k mostu je v ten čas bez listí. Výmluvný je i pohled na bývalou budovu lesnické školy (obr. 6). V roce 1938, kdy byl pořízen, ovšem ještě léčebnu pojištěnců. Ty dvě viditelné stavby v dáli na hřebeni jsou Maxovka a Rýchorská bouda. V té době se obilí ještě sklízelo i na pláních pod Rýchorami v těsném sousedství dnes přísně střežené přírodní památky Slunečná stráň, jak je vidět na fotografii zapůjčené s laskavým svolením z archivu galerie Veselý výlet (obr. 7).  Kousek odtud je i malá kuriozita z poloviny minulého století (obr. 8) - nebýt krajiny v pozadí, málokdo by asi poznal právě budovaný rybníček při cestě z Nového Světa na Rýchory, působící dnes s okolní vegetací jako by tu byl věky. Poslední pohlednice jsou z Maršova I. Na záběru od Nového Světa k Duncanu (obr. 9) je vlevo na hřebeni ještě mladá alej Františka Josefa I. vedoucí z promenádního lesa u Janských Lázní k Muchomůrce. Kromě toho, že v centru obou je krásně vidět celá papírna Piette, je na té barevné (obr. 10) ještě kolem majitelovy vily vzrostlý park vzácných dřevin a udržované louky nad lomem. Tak jak je to teda s tou zelení?

In.: Svoboda fórum XXIV. ročník, číslo 760, březen 2013