Freiheit

Již staří Římané! Není třeba zdůrazňovat, že vápno a jeho užití jako pojivo do malty je známo od starověku. Ve středověku se jeho výroba i používání rozšířila po celé Evropě a i v Krkonoších je mnoho míst, kde existovaly jednoduché „selské vápenice" a později jednokomorové vápenky. Ty se vzrůstající spotřebou vápna od 19. století nejen ve stavebnictví, ale i v zemědělství, hutnictví, cukrovarnictví, výrobě skla, zpracování kůží a mnoha dalších průmyslových odvětvích nahradila po vynálezu kruhové pece v roce 1858 tovární velkovýroba.

Dvě poměrně velké komorové vápenky stály na rozhraní Mladých Buků a Svobody nad Úpou na pozemcích podnikavého sedláka Johanna Frenzela, který založil vápenickou firmu v roce 1867 a dovážel surovinu z nedalekých vápencových lomů v Albeřicích. Tamní Muzeum Vápenka, zřízené v zaniklé osmiboké šachtové peci, nabízí o krušném životě lomařů dostatek podrobných informací. V roce 1911, kdy se pracovníci „svobodských" vápenek nechali vyfotografovat u té horní, umístěné blíž k poslednímu nádraží na trati od Trutnova, patřily obě oválné kruhovky firmě Johann Bischof vlastnící albeřické lomy. Při pohledu do zamračených tváří vápeníků i vozků od těžkých dřevěných povozů je zřejmé, že práce kolem nenasytných, nepřetržitě sálajících pecí žádná švanda nebyla. Ať už ručně roztloukali dovezený vápenec na „šibry" vhodné k pálení nebo je na paletových vozících zaváželi po kolejnicích do jednotlivých komor s vyzdívkou ze šamotových cihel či sytili shora palivem bezpočet sypáků s železnými poklopy. Přestože řada chasníků vypadá díky vousům a nezbytným fajfkám starší, žádného pantátu s bříškem nevidět. Zda je mezi nimi i Adolf Hermann, který tuhle zajímavou fotopohlednici poslal 27. října vlakovou poštou mamince do Starých Buků, se už dnes nejspíš nikdo nedoví. Po II. světové válce pece vyhasly a v 70. letech minulého století byly obě vápenky i s vysokými komíny rozebrány na stavební materiál.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 6/2013