Freiheit

Dějinami Svobody nad Úpou prošla za zhruba půl tisíciletí její známé existence početná řádka lidí s šlechtickým titulem. Od pozemkových majitelů vlčického panství rodem Zilvarů počínaje, přes mihnutí vojevůdce Albrechta z Valdštejna a jeho následníka Jakuba Weyhera z Marienburgu, přes předky nedávného podřimujícího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, až po „novodobé" plátenické zbohatlíky s koupeným predikátem „ze Silbersteinu", vzpomeneme-li jen na ty nejvýznamnější. Mnozí měli k někdejšímu hornickému městečku i úzce osobní vztah. K šlechtickým kruhům patřilo i mnoho průmyslových podnikatelů 19. a první poloviny 20. století. Jen v rodině nejznámějšího z nich, Prospera Piette - Rivage, která se tituly jen hemžila, žili konkrétně ve Svobodě nad Úpou příslušníci rodů Walzel von Wiesentreu, von Holub, von Csipkay a další, většinou zároveň i spolumajitelé firmy. Ještě před několika málo lety se prostou procházkou po svobodském hřbitově dalo objevit dalších několik jmen. Například manželka vedoucího úředníka papírny Piette Alexandra Josefa Mandla, který měl lví podíl na výstavbě tělocvičny, byla za svobodna Müllerová von Strömenfeld. A dodnes je poblíž vstupu opečovávaný náhrobek s erbem hraběnky Františky Gorcey ze starobylého rodu Deymů ze Stříteže. Mezi pouhými jedenácti čestnými občany našeho města, je mimo Prospera Piette - Rivage ještě starosta Trutnova z doby válečného konfliktu v roce 1866 JUDr. Hieronymus rytíř Roth a svobodský rodák Josef Etrich z Jaroměře, který o získání titulu „von Jamney" neúspěšně usiloval.

Od zrušení šlechtických titulů v Československé republice po první světové válce žije stále mezi námi plejáda šlechticů s občanskými jmény a snad jen v naší plebejské společnosti může mít přídomek „hraběnka" pejorativní nádech. Poznala to i svobodská občanka Františka Kohoutová (1899 - 1985), jejíž nezaměnitelný vzhled patřil celá tři desetiletí ke koloritu města. A jen málokdo tehdy věděl, že se opravdu rok před koncem 19. století narodila na zámku. Její otec, poručík c. k. husarů, poslanec zemského sněmu a majitel statku Odlochovice, Marian Štěpán Ladislav Václav Rombald si teprve rok před tím mohl ke svému jménu připsat šlechtický přídomek „z Hochinfelsu". Ten rodové sídlo spravované Rombaldy od roku 1792 po sto letech, krátce po sňatku s Aurelií Pankrazovou, novorenesančně přestavěl. Výstavnou budovu obklopoval zámecký park doplněný bohatou sochařskou výzdobou s dominujícím svatým Václavem od sochaře Myslbeka, byť byl jen čtvrtinový oproti stejné soše na Václavském náměstí v Praze. Uvádím tyto detaily záměrně, pro porovnání v jakých podmínkách žila šlechtická dcera k stáru ve Svobodě nad Úpou - v chátrající haluzně bez čp s nachýlenou dřevěnou pavláčkou ve dvorku u č. 513 naproti poště. Do Krkonoš přišla z Lysé nad Labem už jako vdova po skláři Antonínu Čeňku Kohoutovi, původně manželovi její starší zemřelé sestry Marie Ludmily, v roce 1952. Její syn Jan Rombald (*1923) se z domku na Malém náměstí č. 421 v roce 1962 vystěhoval s rodinou do Německa. Jeho syn, Jan Rombald mladší (*1949) se do Krkonoš svých školních let rád vracel a o historii rodu se krátce před svou předčasnou smrtí v pouhých 61 letech intenzivně zajímal. V roce 1542, tedy o čtyři roky dříve než městečko Svoboda, získal erb od císaře Ferdinanda I. Habsburského i jistý Burjan Tichý. Jeho příbuznost s autorem článku nelze bohužel spolehlivě doložit. Ale ani vyvrátit!

In.: Svoboda fórum XXIV. ročník, číslo 765, srpen 2013