Freiheit

S vynálezem digitální fotografie a cenovou dostupností i relativně kvalitních fotoaparátů může dnes „sekat" tisíce záběrů doslova každý. Zpracováním na počítači se z nich nechá vybrat i pár opravdu zdařilých, i když je to někdy jen souhra šťastných náhod. S bystrým okem, které vidí i to, co většina z nás mine bez povšimnutí, se však musí člověk narodit. I ve Svobodě nad Úpou je řada úspěšných fotografů, převyšujících běžnou populaci, spokojenou se svými obligátními svátečními snímky dětiček či památečními alby „přepálených" záběrů z dovolené. Mezinárodního věhlasu janskolázeňského barda Bohdana Holomíčka sice zatím žádný nedosáhl, ale hezké a zajímavé obrázky umí ledaskdo. Těžko dnes určit, kdo první vybočil z řady.

Připomeňme si alespoň profesionálního fotografa Josefa Jeschke z fotoatelieru u kostela, po kterém zůstalo množství aranžovaných portrétních fotografií, dnes bohužel bezejmenných dávných svobodských obyvatel a hlavně dostatek kvalitních krajinářských pohlednic. Na jeho archiv negativů navázal po válce jeho nástupce Jindřich Černý řečený "Mojda", než skončily na smetišti. Množstvím dokumentárních fotografií kostelů, kaplí, pomníků a božích muk z turistických vycházek do blízkého i vzdálenějšího okolí byl pověstný prokurista z místní svíčkárny Fritz Hiltscher. Spousta jeho fotek se po čase pomíchala v jednom domě s produkcí drogisty Vlastimila Háka, který v duchu rodinné tradice založené otcem Františkem a proslavené bratrem Miroslavem Hákem, jednou z nejvýraznějších osobností české moderny, taky fotografoval. Současný specialista na fotografování hub Jiří Hák sice do rodiny nepatří, ale ve svém oboru je třída. Našlápnuto měl po roce 1945 také Ladislav Jičínský, jak dokládají mnohé regionální publikace z té doby. Novátorskými experimenty se občas blýskl Standa Steiner, na rozdíl od konzervativního Josefa Dvořáčka. Oba fotili zprvu rádi a hodně. Z místního fotokroužku vzešli i ambiciózní Jaroslav Morávek, talentovaný Zdeněk Rejzek s unikátními černobílými snímky z Rýchorského pralesa, nenápadný Lubor Kotek, jehož precizně vymakané bezchybné zimní krajiny doslova mrazí, i hajný Jaromír Baier s (jak jinak) nevšedními pohledy na život v přírodě. Už před emigrací do Německa si krásu Krkonoš zamiloval zdejší rodák a dnes příležitostný chalupář Horst Meier, který si občas střihne i nějaký zajímavý portrét. Početné generace školní mládeže i místních sportovců mají většinu fotografií od neúnavného Standy Ondráčka, který je s přechodem na digitál stále chrlí s energií vulkánu. Podobně zásobuje svůj web zajímavostmi z domova i ze světa z Nového Města nad Metují někdejší Svoboďák Alois Miláček. I mnozí další publikují své kouzlení se světlem především na internetu. Ať už je to Bob Hlávka s pravidelným zpravodajstvím ze světa motorizmu, nebo pohotový Pavel Křivka s reportážemi ze Svobody nad Úpou a blízkého okolí. Koníčka na profesi povýšil Petr Toman, jehož letecké pohledy na hřebeny Krkonoš, vydávané rodinným vydavatelstvím ZiTo, jsou mezi sběrateli ceněné vysoko. O výpravných publikacích nemluvě. Doslova lahůdkou jsou unikátně nasvětlené zvětšeniny z podzemí od Radko Táslera, přibližující emocionální zážitky z cizokrajných jeskyní, zaniklých důlních děl, ale i prozaické kouzlo technických památek, kanálů a stok, nám, bázlivým pozemšťanům. Nelze vyjmenovat všechny obyvatele Svobody, kteří někdy drželi v ruce kameru nebo fotoaparát, zvlášť když mnozí se svými výsledky nijak nechlubí. A to by podle mě Karel Kapucián, Pepa Čermák, Vašek Štěp, Standa Hofman, Jan Leitgeb a mnoho a mnoho jiných určitě mohli. Výběr ukázek v galerii je zcela náhodný, na přeskáčku časem a pro některé autory nemusí být zrovna typický. Tak už to chodí.

In.: Svoboda fórum XXIV. ročník, číslo 766, září 2013