Freiheit

Svobodou ještě doznívají ohlasy letošního jubilejního X. ročníku tradičních (a vydařených) Rudolfových slavností, korunovaných velkolepým ohňostrojem a do uší se stále hlasitěji vtírají dotěrné otázky zlých jazyků, proč právě tomuto ne příliš schopnému, psychicky labilnímu vladaři z dlouhé řady Habsburků na českém trůně, který trpěl stihomamem a depresemi a zemřel pronásledován pokročilou syfilidou, jsou novodobé lidové radovánky zasvěceny. Nota bene, když se ke Svobodě nikdy nepřiblížil ani velkým obloukem a jeho každoroční příjezd v čele slavnostního průvodu je záležitost ryze fiktivní. Vím, vím, povýšil svým dekretem z 18. 10. 1580 Svobodu na město! Ještě dříve ale jeho děd Ferdinand I., shodou okolností právě v době, kdy si tvrdě vyšlápl na vzpurná města v Českém království, vytáhl nevýznamné hornické hnízdo uprostřed krkonošských pohraničních hvozdů z nicoty do privilegované společnosti horních měst a obdařil ho rovnocennými výsadami a dosud užívaným městským znakem. A to prosím již 30. 8. 1546, což je stále ještě nejstarší historicky doložené datum o existenci Svobody nad Úpou. Ani v tomto případě to jistě nebylo nic osobního. Každý takový majestátní výnos byl podložen mravenčí prací regionálních lobbistů, majitelů jednotlivých panství a v našem případě hlavně držitelů slibných rýchorských důlních nalezišť s vidinou dlouhodobého přísunu zlaťáků do bezedných panských pokladen.

Tradice lidových slavností a veselic sahá daleko za horizont věků a nemusíme zabíhat až k bájným Keltům a jejich oslavám slunovratů. I naši zbožní předkové rádi slavili. Poutě a posvícení zastřešoval nějaký církevní svatý, ale i na zcela komerčních výročních trzích účinkovali trubadúři, kejklíři, potulní rytíři a jiná cháska. Vlivem historických zvratů, spojených s koncem II. světové války a vysídlením valné části původních obyvatel, žijeme v kraji bez tradic. Totalitní náhražky v podobě prvních májů, družstevních dožínek či dnů horníků vyčpěly, a tak zapouštějí kořínky tradice nové. Kandidátů na patronát letního jarmarku se nabízelo jak poslanců do sněmovny. Sousední obec Mladé Buky sáhla do trutnovského bájesloví po Martinu Witanovském, údajném lokátorovi ze začátku 11. století. Pro Svobodu nad Úpou se tak automaticky nabízí jeho současník Petr Hostolovský. Byli? Nebyli? Pravdu nezná nikdo, jak pravil Plútarchos. Když už jsme v osudí ponechali pouhé dva Habsburky, kterým jsme za zásluhy o naše město odpustili i ten zakladateli nového československého státu po roce 1918 proklamovaný čtyřistaletý útlak české Koruny, položme je na pomyslné misky vah, abychom vyloučili nějakou novodobou losovačku. A přestaňme mudrovat nad tím, proč mělo Československo podle nepsaného zákona, že každá změna je k horšímu, oproti Habsburské monarchii tak krátkou trvanlivost. Nejprve Ferdinand. Je starší a byl I. Král německý a císař římský, český a uherský král a rakouský vévoda se narodil 10. 3. 1503 ve Španělsku a zemřel 25. 7. 1564 ve Vídni. Přestože po celý čas svého dlouhého vládnutí usiloval zakladatel rakouské linie rodu a potažmo i monarchie o centrální řízení mnohonárodnostního státu z Vídně, jsou jeho ostatky paradoxně uloženy v chrámu sv. Víta v Praze. Sňatkem s Annou Jagellonskou vyženil dědická práva na České království, která pomocí velkolepých slibů stavům uplatnil při volbě krále 23. 10. 1526. Po korunovaci nesplnil nic. Jeho přísná katolická výchova, formovaná renesančními idejemi Erasma Roterdamského, přinesla do luteránských Čech rekatolizaci. A v roce 1556 přišli na jeho pozvání „českých knížek hubitelé lítí" - jezuiti. I díky jim jsou ale dnes České země pokladnicí barokního umění a architektury. Přísného a chladného panovníka zlidšťuje legenda o jeho věrné lásce k manželce, zhmotněná do Letohrádku královny Anny v Královské zahradě Pražského hradu. Jeho vnuk Rudolf, toho jména II. má pro české uši libější zvuk. Rudolfínská doba, to je zlatý věk umění a vědy (i té scestné) doba Golema a sběratelství vrcholných uměleckých děl i kuriozit. Arcivévoda rakouský, císař římský, král český, uherský a chorvatský a nositel Řádu zlatého rouna přišel na svět ve Vídni 18. 7. 1552. Zemřel v Praze 20. 1. 1612 a byl pohřben vedle děda ve Svatovítské katedrále. Přestěhováním císařského dvora z Vídně do Prahy (za kterým nebylo ale nic jiného než neshody s příbuznými a hlavně strach z Osmanské říše, z kteréhož důvodu zamýšlel stejný akt již jeho předchůdce Maxmilián II.) povýšil provinční město na pupek mocnářství. Praha zaznamenala nebývalý rozvoj, stejně jako Pražský hrad, do Prahy proudili vyslanci, obchodníci, umělci, vědci i podvodníci, které vzdělaný císař velkoryse podporoval. Jeho duševní choroba jej stále víc přitahovala k excentrickým zálibám - alchymii, astrologii a erotické nevázanosti, až se stal hříčkou v rukách různých šejdířů a vykuků. Byl však posledním českým panovníkem sídlícím trvale v Praze a krátce před smrtí podepsal (víceméně vynuceně) slavný Majestát, zaručující českým evangelíkům náboženskou svobodu. A to se nezapomíná. Nelze se divit, že pořadatelé slavností před těmi deseti lety vybrali jeho. Možná ale má na volbě hlavní zásluhu sympatické ztvárnění Rudolfa Janem Werichem v populárním filmu Císařův pekař - pekařův císař. Anebo se jen naplnilo osobní motto Rudolfa II. - Fulget caesaris astrum - Nechť září císařova hvězda! Ať tedy září.

Mnozí o nich mluví, málokdo je viděl.

Na oba nedochované uváděné pergameny odkazuje teprve listina jejich následníka Ferdinanda III. z roku 1648, deponovaná v SOkA v Trutnově, s jehož laskavým svolením je zde publikována.

In.: Svoboda fórum XXIV. ročník, číslo 767, říjen 2013