Přehlíživý pohled celých generací svobodských občanů k sousedním osadám Maršova jako na cosi bezvýznamného za humny, později někde na periferii, přetrvává, byť jen v žertovné rivalitě dodnes. V obráceném gardu to není jiné. A nic na tom nemění, ani že se v regionu po II. světové válce téměř úplně vyměnilo obyvatelstvo. Pramení možná z obvyklých klukovských potyček „horňáků" a „dolňáků", posílených nezdravým sebevědomím záhy po vzniku hornické osady císařským dekretem privilegovaných měšťanů, letitým oddělením hranicemi panství - kdo ví? Jak je to ale se všemi těmi Maršovy 1, 2, 3, 4, Dolním Maršovem a Horním Maršovem, nemá možná leckdo povědomí ani dnes.
Skrz prsty
Přenesme se trochu hloub do historie a přes horizont vlastního prahu. Zkazka o založení Svobody horníky ze zlatonosných Rýchor je trochu přitažená za vlasy, ale tak nám ji zachovaly předchozí generace. Rovněž tak pradávný počátek Maršova u legendárního rybáře Marši plave na vodě. Každopádně mezi prvními doloženými písemnými zmínkami o obou lokalitách je téměř stoletý rozdíl ve prospěch Maršova. V roce 1465 je v Maršově uváděn hamr na zpracování rud, což svědčí o čilé hornické činnosti v oblasti, zatímco Svoboda má první písemné privilegium od císaře Ferdinanda I. až z roku 1546 (všimněte si symbolického seskupení stejných číslic) bohužel nedochované a známé jen z pozdějších odkazů. Jiné prameny uvádějí na území Maršova pouze naleziště rud náležející k hamru v Kalné Vodě s letopočtem ještě o rok mladším, ale ta první varianta se mi líbí víc. Počátky osídlení jsou nepochybně mnohem starší než první písemné zmínky. U Maršova je někteří badatelé odvážně kladou až do 12. či 13. století. Jiné (zlé) jazyky naopak tvrdí, že ještě v roce 1522 nebylo po Svobodě ani potuchy. Územně spadalo městečko Svoboda od počátku až do územněsprávní reformy po revoluci v roce 1848 stále pod panství Vlčice. Správa Maršova byla naopak pestrá. Z majetku města Trutnova přešel pod panství Žacléř, zpět k Trutnovu a až začátkem 17. století vzniklo samostatné panství Maršov, aby s pozemkovou vrchností přešlo na čas i pod správu panství Staré Buky. Někdy v polovině 17. století se obec rozdělila na dva díly, Horní a Dolní Maršov. Během času vznikly v obci čtyři samostatné rychty, obklopené přirozenou zástavbou a z nich s proměnami územní správy čtyři díly jedné obce. Ty s povýšením na městyse získaly samostatnost s vlastní samosprávou. Spousta institucí byla naopak po určitou dobu společná. Např. farní úřad, kostel, škola a jiné. Problematika je to tak spletitá, že nemá smysl ji dále rozvíjet. Jako přilití oleje do ohně posílilo v roce 1850 vzájemnou nevraživost jistě i ustanovení sídla soudního okresu, na které si svobodští brousili zuby, do Maršova IV., přejmenovaného spolu s Maršovem III. na Horní Maršov. Díly I. a II. se tak staly automaticky Dolním Maršovem. Ještě před industrializací především Maršova I. měly všechny díly s výrazně plužinovým systémem zástavby ryze zemědělský charakter, a tak pro svobodské maloměstské „patricije" byli nejbližší sousedi jen vesnickými „burany", v lepším případě nemajetnými proletáři. Honorace z Maršova IV. z okolí zámku, soudního dvora a panské lesní správy, byla přece jen daleko. Drobné změny nastaly ještě po roce 1945. Ta nejvýraznější se týkala sloučení Dolního Maršova se Svobodou nad Úpou v jeden územní celek. Na katastrálním úřadě by vám jistě s úsměvem řekli, že tak jednoduché to zase není, ale pro základní představu to stačí. Slavnostní slučování obcí v sobotu 9. dubna 1960 si už mnozí pamatujeme - bylo pojaté jako svatba a komickou dvojici „novomanželů" tvořili tehdejší kandidát na tajemníka MNV ve Svobodě Alois Bezvoda, zastupující nemocného předsedu Josefa Kvačka a za Dolní Maršov paní (tehdejším slovníkem pochopitelně soudružka) Terezie Heringová. Na taneční veselici v sokolovně dostal každý účastník svatební koláček dle vlastního výběru a tři piva nebo decku vína zdarma. Bylo plno! Spolu s připojením horních Mladých Buků (od vápenky) až po vodní elektrárnu Krkonošských papíren v Maršově III. měla tehdejší Svoboda nad Úpou 366 domů a 2 313 obyvatel. Tak zvaná „náplava" čili noví lidé odjinud, přišla v poslední době opět do „Dolního Maršova" spolu s výstavbou panelového sídliště, ale s novými generacemi rodáků odvěká řevnivost na štěstí mizí. Nebo se pletu?
Takhle nějak vypadal Dolní Maršov ještě v polovině 19. století před výstavbou továrních budov papíren. Retrospektivní rozměrný obraz z majetku podnikatelské rodiny Piette - Rivage je uložen v depozitáři zámku Hrubý Rohozec.
Slavnostní slučování obcí v dubnu 1960. V čele „svatebního" průvodu vedou funkcionářky Svazu žen, Vlasta Chlupatá a Jarmila Nyklíčková jako družičky, ženicha Aloise Bezvodu do Dolního Maršova za nevěstou. Na první pohled se může zdát, že se vzpouzí, ale šel docela rád. Vždyť ho za tím účelem poslali „do terénu" z okresu. Za nimi v kloboucích pánové Bohumil Kábrt a František Kočí, v tradičním světlém baloňáku zástupce vedení KRPA Ladislav Kučera. Z valem ubývajících pamětníků jen ti skutečně svěží, s bystrým zrakem a neslábnoucí pamětí poznají v průvodu i paní Rybářovou, Řehákovou, Ambrožy nebo Revtovou. V té době ještě stála pekárna, které se z tradice říkalo Rybova, i když tam pekl bochníky pan Kubíček. Dnes je na jejím místě turistické informační centrum.
(Opravdu nemá nikdo lepší fotografii, než je tahle z přílohy ke kronice?)
In.: Svoboda fórum XXV. ročník, číslo 772, duben 2014