Freiheit

Většina tradičních svobodských hospod má svou slávu dávno za sebou. Některé časem zanikly, jiné měly krátké trvání nebo přežívají jen díky entuziasmu majitelů a občasnému přílivu turistů. Stálí návštěvníci, věrní jednomu podniku, jsou už dnes téměř zapomenutým pojmem. Tradice největší stolní společnosti „Ecke Freiheit" s domovským právem nejprve v místě svého vzniku v hotelu Pošta s příslovečným číslem 1, a pak dlouhá léta v Kühnelově hostinci u kostela, skončila s vystěhováním původních obyvatel po II. světové válce. S nimi odešel i věhlas Klugova piva z Rudníku, čepovaného Heinrichem Rosipalem v Radnici. Se zbouráním starobylé Dřevěnky v Maršově I. vzal zase za své i tamější vyhlášený stůl „štamgastů". Pravidelné dopolední nedělní dýchánky amatérských zájemců o historii vytlačila z Národního domu (název Styl svého času neprošel) jeho přeměna na nonstop hernu. Ani přestěhování debat, koučovaných ing. Jaroslavem Morávkem přezdívaným „Papiňák", ke „špinavé bábě" do Jitřenky (přestavěné později na nikdy neotevřený Ski hotel) nemělo dlouhé trvání. Současné denní sedánky několika vytrvalců v restauraci Helena postrádají tu někdejší tvůrčí pospolitost a zápal. Stejně jako schůzky odrostlých svazarmovců v hospůdce U Karla IV. už dávno nejsou o radioamatérismu. Ale třeba se mi to, coby velmi sporadickému návštěvníkovi, jen tak jeví.

Každopádně pamatuji doby, kdy to v hospodách hučelo jako v úle a vůbec nemusel hrát hlavní roli alkohol. Už ta první, do které jsem se přistěhoval jako pětiletý kluk, byla dějištěm všech podstatných událostí na malé vesnici, kde nebyl ani obchod natož kino. Hospoda ve Stříteži u Trutnova po válce měla výhodu, že zůstala ve vykořeněné vesnici jediná. Zato ve Svobodě bylo vždycky pohostinských podniků jako naseto a majitelé nebo provozovatelé se v konkurenčním boji o zákazníka museli setsakra snažit. A to i v době národních podniků Restaurace a jídelny nebo Krkonošské hotely. Koncem padesátých let to nás mladé táhlo víc do Janských Lázní, kde třeba číšník ze staré školy a zároveň vedoucí Václav Rezek v Bílém kříži nabízel jednomu každému z hostů dokonalou iluzi, že je tam s celým podnikem jen a jen pro něj. Nedělní řízek přes celý talíř v Národním domě ve Svobodě za šéfování pánů Šimka, Hauzera nebo Stránského bylo také velikánské lákadlo. Je nepsaným zákonem, že chce-li restauratér, aby se k němu hosté vraceli, musí nabídnout něco ojedinělého, co jinde nemají. Atmosféru, příjemné prostředí, vynikající pokrmy, maxi porce, pivo jako křen (jako míval třeba svého času ve Sportu pan Falta), nízké ceny, perfektní obsluhu - a nejlépe všechno dohromady. Asi není náhoda, že se například do hospody Na Kopečku v Horním Maršově sjíždějí strávníci z daleka ještě po letech. Filozofie, která zavládla s nástupem raného kapitalismu po roce 1990 především na hřebenech Krkonoš, to je „oškubat hosta hned - když se nevrátí, přijdou jiní", se konečně jeví jako neefektivní. Zákazník začíná být opět vážen jako nedostatkové zboží, i když si dá jen čaj nebo malé pivo. Rád vzpomínám na svá bohatýrská léta před vojnou, když jsem se s partou kamarádů vracíval v časném nedělním ránu z noční taneční šichty v Jánkách přes svobodské nádraží, kde v každé roční době a za každého počasí čekaly (vedle páchnoucí Dehtochemy) tři stoprocentní jistoty. Pan Adamec s neodmyslitelným čibukem už měl za okýnkem kiosku v nádražní restauraci pečlivě vyrovnanou pyramidu čerstvých slaných rohlíků, kterých jsem k 10 dkg šunkového salámu k snídani schroupal vždycky minimálně pět. V nádražní prodejně Tabáku seděl od svítání do stmívání sedm dní v týdnu invalidní pan Kobrle, jen proto, aby mi mohl prodat oblíbený Dikobraz a otevřené dveře protějšího hotelu Sport zcela vyplňoval svou hřmotnou postavou v kdysi snad bílém pracovním plášti rozesmátý pan vedoucí Švec, jako živá reklama na místní levnou kuchyni. Anebo po letech, když se v nehostinných prostorách sokolovny scházela u Miloše už dopoledne při kulečníku na několikahodinovou „sváču" veselá parta s volnější pracovní morálkou, nejen z blízkých papíren. Současné putování svobodskými podniky, pokud jsou otevřené a nemají na vývěsním štítě výmluvné „For sale" je stejně tristní, jako procházka liduprázdnou hlavní ulicí. Mé „město duchů" ale možná žije v jiném čase a na jiných místech, než kam vedou mé obvyklé kroky. Pár náhodných historických snímků dávných svobodských šenků, lokálů, putyk, náleven, hostinců, bufetů, restaurací, hospod, krčem, výčepů, pivnic, nocleháren či hotelů a jejich návštěvníků snad nikoho neurazí.

In.: Svoboda fórum XXV. ročník, číslo 773, květen 2014