Děje a události v historii Svobody nad Úpou svádějí leckdy s úsměvem ve tváři k zařazení do pohádkového města Kocourkova nebo do vysílání pověstného Radia Jerevan. Vždyť už jen to jednoznačné jméno pro osadu, která vlastně nikdy svobodná nebyla a od prvopočátků až do pozemkové reformy po roce 1848 byla v držení šlechtických majitelů panství. Nebo tradiční přídomek „hornická", když kromě staromódního nářadí ve znaku, horníka aby v jejích ulicích pohledal. Kdysi ještě tak možná starého Bergmanna, a to jen podle jména. Co je to za město, kde radní nezasedají v radnici, nedávno zbouraná šatlava nikdy nebyla vězením a ve „Staré poště" jste si před jejím zbořením místo razítka na dopis mohli dát akorát točené pivo? Kde stále končí železnice na nádraží postaveném původně na katastru sousední vesnice a nenápadná studánka kdesi v kopcích na periferii svým věhlasem domovskou obec dávno zastínila. Kde je ještě dnes hospod, na jejichž spočítání nestačí prsty na obou rukách a žádné kino a z desítek drobných krámků s bohatou nabídkou pestrého sortimentu zboží zůstalo jen pár podejen nezbytného žvance. Kde se jak v románových Zvonokosech místní zastupitelé nemůžou dohodnout na umístění jediné kadibudky u moderního dopravního terminálu, protože projektanti na tento důležitý prvek nejspíš zapomněli. Kde s pompou slavíme Rudolfovy slavnosti, podle Habsburka, který ve městě, jež ráčil povýšit 18. října 1580, nikdy nebyl a zničenou pamětní desku na návštěvu jediné pomazané hlavy, císaře Josefa II. nahradit nedokážeme. Kde dominanta náměstí s nakloněnou věží zvolna chátrá, stejně jako vila nejvýznamnějšího občana a štědrého donátora Prospera Piette Rivage včetně architektonicky zajímavých budov papíren a umělecky cenný pomník padlých z I. světové války od Emila Schwantnera jsme zničili už dávno, zatímco stavíme (jistě potřebné a užitečné) jiné dominanty a pomníky.
„To jsou paradoxy!" - jak by řekl jistý dělník trutnovského pivovaru z nedaleké chalupy pod Břečtejnem. To není pesimistův pláč nad rozlitým mlékem, noviny mají naštěstí i první stranu s optimističtějším pohledem pana starosty. Podobných protikladů se najde určitě i jinde dost. Už z textu je patrné, že nejsou výsadou jen současné doby, co ale platí stále, je že každé švícko se má držet svého kopyta. Tak od mudrování zpátky k historii. Co třeba radnice? Odvěká pýcha města, symbol obecní správy, dominanta mnoha historických pohledů soupeřící pouze s věží kostela a v minulosti s řadou továrních komínů. Za první písemnou zmínkou o svobodské radnici musíme, jako u většiny podobných případů, do kroniky města Trutnova od Simona Hüttla. V roce 1587 se při vytyčování hranic na Černé hoře mezi císařskými pozemky a majetkem Valdštejnů z Hostinného ubytovala komise geometrů u Georga Hankena, rychtáře na Pirkfreiheit a během 15 dnů utratila v té době neuvěřitelných 124 tolarů. Že by to i dnešní papaláši dokázali, není pochyb. Jediné výčepní oprávnění bylo na radnici, která nedlouho poté v roce 1599 podlehla zhoubnému požáru i se všemi vzácnými písemnostmi. Další zaručená zpráva o existenci radnice je až z roku 1654. A opět se týká výčepního práva, znovu potvrzeného tehdejším vlastníkem vlčického panství, říšským hrabětem Jakubem Weiherem z Marienburgu. Dřevěná budova radnice se štítem opatřeným malou věžičkou otočeným do náměstí, navazovala podloubím na ostatní domy v zástavbě, vzniklé pravděpodobně po velkém požáru z roku 1571, kdy vyhořelo celkem 16 domů. Už tehdy byla radnice i s přilehlou zahradou osvobozena od daně z nemovitosti. V jednací místnosti byl při demolici budovy v roce 1869 objeven trám s letopočtem 1677. Zda byla v té době budova postavena nebo jen renovována zřejmé není. Záplatovaná byla jistě častokrát. Tak třeba 17. května 1779, kdy do radniční věže uhodil blesk. Obávanému požáru se naštěstí zabránilo včas a opravu sfouknul tesařský mistr Miksch za 48 tolarů ve dvou dnech. Z obecních účtů roku 1791 lze vyčíst celkovou sumu 370 tolarů na další radniční přestavbu. Podle nájemní smlouvy s Adalbertem Sturmem z roku 1817 sloužila pohostinská místnost nejen k pořádání tanečních zábav, ale i k mnoha dalším společenským událostem. Ještě za dalšího nájemce Franze Schröttera v roce 1852 ve Svobodě jiný taneční sál nebyl a jedna z častých stížností byla na houf 30 až 40 dětí ve věku od čtyř do čtrnácti let, které při zábavách rámusily a překážely v tanci. Ještě v roce 1857 byl ve věžičce starý hodinový stroj s nepokojem a bitím pouze v celé hodiny. V následujícím roce byly za 300 zlatých zakoupeny „čtvrťovky" od Ignaze Staffa z Pilníkova. Ani jedny nebyly jen pouhou dekorací, ale skutečně ukazovaly čas. Dosluhující dřevěné stavení bylo zbouráno v roce 1869 a na jeho místě postavena v rekordním čase čtyř měsíců současná jednoposchoďová budova v pseudogotickém slohu podle plánů místního provádějícího zednického mistra Antona Gansela. K uhrazení celkových nákladů 12 000 zlatých muselo stačit obecní jmění - žádné fondy z EU tenkrát nebyly. Památky s pamětní listinou vložené do věžní kopule spatřily denní světlo o téměř 100 let později, při opravě věže v roce 1966, což je zaznamenáno dodnes na větrné korouhvičce. Také v přízemí této budovy prosperoval vyhlášený hotel Radnice, pronajatý v roce 1927 parnímu pivovaru Josefa Kluge v Rudníku. Poslední předválečný hostinský byl Heinrich Rosipal. Obecní agenda se postupně přestěhovala do sousední budovy darované obci bratry Etrichovými v roce 1901. A 8. 5. 1955 bylo ve staré radnici slavnostně otevřeno kino Máj. Ale to už je jiná historie. (Na titulním obrázku je pohlednice "města" na konci 19. století).
In.: Svoboda fórum XXV. ročník, číslo 774 červen 2014
