Freiheit

Někdo postaví dům, někdo katedrálu a někdo ani budku pro sýkorky. Někdo zasadí strom, který ho přežije a jiný za celý život ani fazoli. Někdo zplodí dědice svého jména a někdo je slovy klasika „všech svých předků zadek". Někdo napíše knihu, namaluje obraz či složí píseň, jiný vymyslí lego nebo lék na rakovinu, zkonstruuje vzducholoď či samopal. Jiní kovají meče, sekery a pluhy, staví mosty, průplavy a tunely. Vyhrávají a prohrávají sportovní klání i válečné bitvy. Velikánům staví pomníky jejich nevýznamní obdivovatelé. A každý sám o sobě zanechá stopu aspoň v myslích těch, kteří ho znali. Po všech zůstane i bezpočet osobních maličkostí, drobných, zdánlivě bezcenných památek, dotýkaných předmětů, písemných dokladů a fotografií. Zdaleka ne všechny jsou pečlivě schraňovány potomky. Na mnohé se chodíme s obdivem dívat do muzeí, mnohé skončí v tom lepším případě ve sbírkách všemožných sběratelů, v tom horším někde na skládce. Příběhy anonymních předmětů časem košatí nebo zanikají, mění se, až vznikají zcela nové, těm původním vzdálené na hony. Jinak jsou na tom památky autentické, adresné a naprosto nezpochybnitelné s konkrétním jménem, datem, legendou. Jejich příběhy jsou dané a v podstatě neměnné. Pro potomky i pozdější badatele jsou požehnáním a jejich spojení s určitou osobou je relativně snadné.

Všem, kteří takové drobnosti bezmyšlenkovitě vyhazují, přináším „letem svobodským světem" několik příkladů a děkuji těm, kteří mi je kdysi přenechali nebo aspoň zapůjčili k publikování. A protože naprostá většina je z papíru, začínám trochu trvanlivějším materiálem. Součást koňského postroje s podivným názvem darmovis nese jméno papírenského podnikatele Ferdinanda Schmidta, zakladatele dnes jediné činné papírny, známé jako „Weisshuhnka". Jeho současníka, majitele svíčkárny a dlouholetého starostu Franze Stephana připomíná strohá soukromá navštívenka. Pro srovnání reklamní vizitka truhláře Johanna Gleissnera, jehož dílna stávala zhruba v místech dnešního čerpadla pohonných hmot Eurobit. Pro truhláře mám slabost, tak přidávám ještě jednu ze spolkových legitimací společensky činného Richarda Kulbe z čp. 452. Svatební medaile není zrovna běžná součást rodinných památek, ale dcera nejvýznamnějšího místního občana Prospera Piette - Rivage Rosa si takový luxus jistě mohla dovolit. Zvlášť, když ani ženich z rodu Walzel von Wiesentreu nebyl jen tak někdo. Její otec po sobě zanechal nepřeberné množství vzácných a honosnějších památek. Úmyslně uvádím zcela obyčejný avšak typický balíček cigaretových papírků z produkce jeho následníků během válečných let 1940 - 1945. Letošní sté výročí první světové války přímo vybízí k zařazení aspoň prozaické rakousko - uherské vojenské známky desátníka Johanna Siebera z Dolního Maršova. Nepoužitá miniaturní obálka je z místní lékárny, kdy se ještě jmenovala U Panny Marie Pomocné, a za tárou stál majitel Ludwig Breuer. Zaniklou pekárnu na náměstí, na jejímž místě je dnes informační centrum, reprezentuje dopisní zálepka mistra pekaře Johanna Pohla. Jeho preclíky prý obzvlášť chutnaly k bylinnému likéru Koppengeist téměř souseda Antona Galla ze zaniklé řady domků dnešní Tyršovy ulice. Z období Třetí říše je křestní svatý obrázek svobodského přírůstku do početné rodiny Köhlerových. Jmenovku na zavazadlo do odsunu měla v roce 1946 připravenou i Marta Lorenzová z Maršova I. Důmyslné desky na trhací kalendář si nechal v polovině čtyřicátých let vyrobit Antonín Andrš, národní správce železářství, kde později dlouhá léta „kraloval" nezapomenutelný Ota Šritr. Málokdo z pamětníků by asi uvěřil, že kulaťoučký cukrář Karlíček Petera býval v mládí zdatný sportsmen a na koupališti ve Dvoře Králové n/L měl permanentku. Nenápadný zaměstnanec Krkonošských papíren, československý legionář a odbojový pracovník Břetislav Michálek, byl léta vězněn v komunistickém kriminále. Dekret k pamětnímu odznaku je z lepších časů. I když průkazka železničáře Josefa Housera z budovatelských let „dvouletky" už formulací o dobrovolné povinnosti cosi naznačuje. Generace svobodských mužských podléhajících vojenské odvodní povinnosti si možná ještě vzpomenou na vysokou asketickou postavu Josefa Kouřila, důstojníka z okresní vojenské správy. V roce 1955, kdy byl vyznamenán medailí Za službu vlasti, byl teprve nadporučík a svobodská veřejnost jej znala i jako protagonistu ochotnického divadla. Malíř Jan Splídek věnoval kresbu chalupy v Lysečinách Šedému vlkovi Jardovi Hofmanovi. Kuriózní je nevypsanou rukou napsané roztomilé intimní sdělení na rubu neodeslané pohlednice z nakladatelství Orbis se záběrem na zaměstnaneckou vilu papíren, kde rodina Střížova bydlela. Majka by mi zveřejnění jistě prominula.

In.: Svoboda fórum XXV. ročník, číslo 779, listopad 2014