Už to na mě, hoši přišlo, musím rukovat
Se zeleným vyložením blůzu fasovat.....
Bajonet mi ostrý dali a do ruky kvér,
to byste se, holky koukly, jakej jsem frajer.
(: Himl hergot, donrvetr, ein, zwei, drei!:)
Osmatřicetiletý záložák, četař Josef Formann ze Svobody nad Úpou, otec čtyř dcer, z nichž nejmladší Ernestině byly uprostřed první světové války sotva tři roky, si populární píseň „landšturmáků" asi nezpíval moc zvesela. I když jako člen pěveckého sboru Harmonie nepochybně zpíval dobře a rád. Základní vojenskou službu však ukončil už v roce 1902, tak se není co divit. Když ale císař a vlast zavolá, každý voják by měl vědět, kde je jeho místo.
Věděl to i spořádaný občan R - U monarchie a významný svobodský měšťan Formann. Svědčí o tom dekret číslo 1444 Jeho Majestátu císaře rakouského, krále českého a maďarského atd. atd. z 26. dubna 1916, kterým byl v té době již šikovateli domobraneckého pěšího pluku číslo 11 Josefu Formannovi s domovskou posádkou v Jičíně, toho času příslušníku domobraneckého etapního praporu 410, udělen „ v uznání zvlášť oddané služby před nepřítelem" stříbrný Záslužný kříž s korunou na válečné stuze. Přestože se kříže v různých stupních udělovaly od roku 1850 do konce války 1918, jak na civilní červené stuze v době míru, tak i na červeno bílé válečné stuze původní medaile Za statečnost pro bojující armády a bylo jich jistě uděleno nepočítaně, podobným vyznamenáním se mnoho občanů Svobody pyšnit nemohlo. Natož z těch, kteří pro svůj věk nesloužili přímo v bojových jednotkách, nýbrž pouze ve strážní službě a jiných zabezpečovacích útvarech v operačním týlu nepřítele. V civilním životě se provozovatel kupeckého krámku se smíšeným zbožím pyšnil aktivní společenskou činností v mnoha místních organizacích od Krkonošského spolku počínaje, po svéráznou recesistickou společnost „Ecke Freiheit" inspirovanou mnohem známější a celosvětově rozšířenou Schlaraffií. Do historie se však zapsal především zavedením lyží do ospalého podhorského městečka, jakým Svoboda na začátku 20. století stále ještě byla. Nejen, že si hned po příchodu z vojny jako první obstaral vlastní lyže, byl i horlivým propagátorem dosud neznámé „jízdy na ski", sportu, který se během několika desetiletí stal masovou záležitostí obyvatel celého státu a otevřel návštěvníkům cestu i do zimních Krkonoš. Od těch dob uplynulo více než století. Svobodský rodák Formann (18. 3. 1878 - 28. 4. 1946) spí svůj věčný sen daleko od domova v cizí zemi, kam byl vyhnán po roce 1945. Jen shodou osudových náhod jsem se spřátelil s jeho vnukem Herbertem Gallem, synem výše zmiňované Erny, generačním vrstevníkem původem rovněž ze Svobody nad Úpou, který je v současnosti zástupcem všech vystěhovaných svobodských občanů v Německu. Každý sběratel jistě zaplesá, když může spojit jakoukoli fotografii konkrétního člověka s jeho životním příběhem a k vyznamenání připojit originální udělovací dekret (pro mě symbolicky navíc vystavený dvorní kanceláří ve Vídni na svátek svatého Antonína 13. června!). Až potud, alespoň zdánlivě, happy end. To by se však vzácná historická památka nesměla ocitnout spolu s dalšími poničenými, špinavými a roztrhanými písemnostmi několika generací jedné rodiny při vyklízení půdy Formannova domu, který momentálně prochází celkovou rekonstrukcí, v kontejneru na odpadky a následně na skládce. Za normálních poměrů představují alespoň některé z dokladů hýčkané rodinné dědictví. Poměry však v našich zeměpisných šířkách normální nebyly a nejsou. Všechny mé apely, že dějiny do popelnic nepatří, padají na neúrodnou půdu. Když si jen vzpomenu na řadu předešlých majitelů uvedené nemovitosti, kteří svorně téměř všichni tvrdili, že v domě už opravdu nic zajímavého není, padá na mě smutek. Toho současného neobviňuji, ten je z jiného světa a z vyklízeného harampádí dokáže ocenit jen železné kramle, trubky a dráty, které se dají zpeněžit ve výkupně kovů. Podobný případ není zdaleka ojedinělý. Když například zemřel cukrář Karel Petera, pokračovatel řemeslné a obchodní tradice svého vzdáleného příbuzného, svobodského starousedlíka Antona Petery, známý svou příslovečnou šetrností, vyvezli důchodci do sběrny plný náklaďák písemností, dobového tisku, obchodní korespondence, fotografií a pohlednic za pár „šušní" do pokladny klubu. I tak tam ještě nový majitel našel na půdě snůšku dalších starožitných „pokladů", vystavených chvíli v obou výlohách tehdejší restaurace Jitřenka. Mezi nimi i cenný portrét muže, olej na plátně od regionálního janskolázeňského malíře Friedricha Zochera, který naštěstí prozíravě odkoupila Galerie Města Trutnova. Nejen, že se za podobné artefakty platí na sběratelském trhu docela slušné peníze, ale místní historie opět zaplakala. Několik generací patriotů se zatím stále neúspěšně snaží oživit myšlenku na obnovení městského muzea, která je aktuální při každých volbách do zastupitelstva, nebo při úvahách, co s některými veřejnými budovami, pro které se nedaří nalézt důstojné poslání, jako je v současné době například chátrající stará radnice. Čím ale expozice naplníme, při tomto vztahu k památkám?
Nepublikováno
