Svoboda nad Úpou je město z pohledu okolního osídlení poměrně mladé a jeho historie určitě neskrývá nějaké záhadné a neprobádané taje. Přesto jsou v plynulém toku místních dějin drobné mezery, takové malé černé díry lokálního minivesmíru. Už ani nevím, odkud se v mém virtuálním archivu vzala tahle nekoukatelná zašlá kopie rohového domu čp. 75 na radniční straně náměstí, ale co naplat, jiný materiál nemám. A právě tady jsem při pokusu nahlédnout trochu dál za oponu zapomnění narazil. Půdorys kdysi trhového náměstí se od svého založení koncem 16. století po velkém požáru v roce 1571, kdy v centru městečka vyhořelo 16 domů, příliš neměnil. Jen původní dřevěné domky s podloubím a vysokým štítem nahradily postupně zděné patrové budovy se změněnou orientací střešního hřebene.
Nejintenzivnější přestavba probíhala ve druhé polovině 19. století a skončila vlastně až výstavbou spořitelny před II. světovou válkou. Ta zaplnila po mnoho let zející nehezkou mezeru právě po uvedeném domě, který zmizel z panoramatu náměstí ještě před rokem 1900. Už na indikační skice stabilního katastru v roce 1841 je dům vybarven červeně, což znamená, že měl zděné, zpravidla kamenné přízemí. Celodřevěné stavby byly označeny žlutě a jako příklad mohou sloužit pověstné čtyři domky na protilehlé straně, které vydržely na náměstí nejdéle. Prázdné místo dosud jen provizorně vyplňuje parkoviště. Na uvedeném snímku jsou patrné dřevěné oblouky podloubí, honosná, diagonálně laťovaná a dvakrát předsazená lomenice s kukačkami, drobnými větracími okénky ve špici, i šindelová střecha s charakteristickým prudkým sklonem. V době mapování tam bydlel pekař Johann Wick s manželkou Annou Marií, kterým patřila i rozlehlá, tehdy ještě nezastavěná parcela za domem. Podle nově postavené radnice je zřejmé, že je to situace po roce 1869. Sousední dům dalšího svobodského pekaře Josefa Etricha čp. 74, ve kterém se narodili všichni tři jeho synové, kteří spolu s otcem udělali díru do světa jako významní podnikatelé ve lnářství, řadí snímek zhruba před rok 1880, kdy byl radikálně přestavěn a navýšen o patro. Zbohatlí rodáci jej později věnovali obci a právě díky tomuto velkorysému daru spojenému s nadací, má dnes důstojné sídlo Městský úřad a další instituce. Z vývěsního štítu je zřejmé, že už tehdy měla prodejní prostory pronajaté obchodnická rodina Nettlova původem ze Zlaté Olešnice, jedni z mála svobodských Židů, konkrétně Leopold Nettel. Když dům po roce 1901 převzala do správy obec, přesídlili Nettlovi pravděpodobně do čp. 72, kde Leopoldův syn Julius provozoval tradiční obchod se smíšeným zbožím, výrobu kořalek a výčep vína až do připojení k Říši v roce 1938. Tehdy zažili i první rasistický incident, když jim dělníci ze stavby nové spořitelny vyrabovali obchod. Není toho mnoho, opravdu jen malé nakouknutí. Nemálo z dalších historických domů nenabízí ani to. Stále je co objevovat.
Nepublikováno