Freiheit

Ačkoliv se na první pohled zdá, že se ve Svobodě nad Úpou drahně let nic nemění, je město jako každý jiný živý organismus dějištěm neustálých proměn. Staré židovské přísloví sice praví, že každá změna je k horšímu, ale není tomu tak vždycky. Na co vzpomínají pamětníci, jako na idylická místa dětských her, to na zažloutlých fotografiích má mnohokrát docela prozaický vzhled temných koutů s opadanou omítkou, prašnými cestami a neupraveným okolím. Vzpomínky stejně tak zkrášlují tváře našich blízkých. Příslušníci dnešních mladých generací zas budou nepochybně rádi vzpomínat na pulzující ruch a bohatou nabídku obchodů na současné svobodské hlavní třídě, kterou my vnímáme pesimistickým pohledem stáří jako liduprázdnou a pustou komunikaci. Protože, jó, za našich mladých let...

Fotografie ale nelžou. Třeba opěvovaná nejznámější skupina posledních dřevěných domků na náměstí jasně dokumentuje provinční ráz městečka s udusanou hlínou na veřejných prostranstvích a polozemědělským charakterem. Statný vůl Bubi nebo jeho dvojníci provází žánrové obrázky z meziválečného období nápadně často, i když ne vždycky měl jeho majitel čas a náladu na taškařice jako na známém a mnohokrát publikovaném obrázku s vyšňořeným kočárem. Významný pražský amatérský fotograf československé architektury, původně venkovský učitel Bohumil Vavroušek, zachytil čp. 47 a 48 v roce 1933. Zadní trakt chaloupek už tak fotogenický nebyl a málo komu stál za zvěčnění, přesto daleko výmluvněji vypovídá o podmínkách života v historických kulisách neuváženě zbourané památky. Po citlivé rekonstrukci ale mohly být domky dodnes autentickou chloubou a zhmotnělou vzpomínkou na původní vzhled tradiční zástavby hornického městečka Svobody nad Úpou. Mistr Vavroušek pořídil ve stejné době i dokumentaci další části náměstí s původním číslem 99 a prolukou po shodně vyhlížejícím zbořeném čísle 100. Na jejich místě je dnes dům čp. 499 zachycený zčásti na dalším snímku. Zmizela i pekárna č. 101 uprostřed obou záběrů. Současné informační centrum je prakticky novostavba s odjinud přeneseným číslem 527. Na vybledlé kabinetce z atelieru Franze Pietschmanna z Kamenné Hory z devadesátých let 19. století, je tenkrát vyhlášený hotel Sněžka v tehdejší nádražní ulici. Dům, kde je v současnosti prodejna drogerie dosud stojí, stejně jako oblíbená Peterova cukrárna, nákladně přestavěná na pustý Hotel Ski. Jen dům starobylé kovárny s dřevěným štítem s původním číslem 22 vlevo, kde se v době pořízení snímku nacházela podle vývěsní desky výrobna a prodej pálenky Johanna Stefanna, následkem čehož brzy nato vyhořel, byl znovu vystavěn pekařem Kaiserem. I na místě tohoto téměř shodného domu, zobrazeného na vedlejší černobílé pohlednici z konce II. světové války, je již přes půl století nevábná proluka. I v minulosti docela nedávné působil nejeden dům v centru města, svítící dnes novou fasádou, jako oprýskaná haluzna, jako třeba čp. 464 na rohu Horské ulice a Staré aleje, což ještě umocňuje ponurá zimní nálada. Přestože se na něj fotograf Václav Kopecký st. jistě díval laskavýma očima nového majitele. Ani vjezd z náměstí do Lipové aleje mezi zcela obnoveným Měšťanským domem a nově vystavěným Bowlingem se moc nelišil od tajemných Stínadel z Rychlých šípů. Nebýt na fotografii Bohdana Holomíčka z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století známí nájezdníci z Mladých Buků, které lákaly svobodské krasavice, klidně si lze na bicyklech představit Mirka Dušína, Jarku Metelku a Rychlonožku. S výstavbou maršovského sídliště a rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou, i přičiněním častých požárů v minulosti, zanikla spousta dalších míst, ale o tom zase někdy příště. Za zapůjčení zajímavých a podnětných fotografií děkuji.

In.: Svoboda fórum XXVI. ročník, číslo 788, září 2015