Freiheit

Na vyretušované bezchybné tvářičky modelín, obarvené výtvory špičkové gastronomie a počítačově upravené detaily moderní architektury jsme ze záplavy reklamních a propagačních tiskovin zvyklí a hranici mezi realitou a virtuálním světem pomalu ani nevnímáme. O to víc překvapí zjištění, že ani v minulosti to nebylo jiné. Například zrovna ve velkolepé budově někdejší Schneiderovy strojírny z reklamního katalogu kovových výrobků pro zimní sporty, především bruslí, lyžařského vázání nebo turistických „nesmeků" na obuv, by i nejbližší sousedi z Horské ulice ve Svobodě nad Úpou jen těžko hledali dnešní nevzhledný komplex továrny JAPIO. Kde náhodný turista většinou přehlédne i jedno z mála historických svobodských sousoší Korunování Panny Marie z roku 1865 necitlivě umístěné u zdi objektu.

Zakladatel Václav Schneider začínal v roce 1893 s výrobou žehliček pro hospodyňky a různých druhů umělecké kovařiny, především ozdobného stavebního i nábytkového kování v pouhých šestadvaceti letech. Prozíravě vsadil na pomůcky pro rozvíjející se zimní sportování a krátce po vzniku republiky už prezentoval svou strojírnu „Václav Schneider a synové" jako první továrnu na brusle a vázání k lyžím v Československu. Je celkem pochopitelné, že značně nadnesené reklamě musel odpovídat i obrazový doprovod s továrními budovami, které ve skutečnosti ani zdaleka nepůsobily nějak výjimečnou architekturou, jako třeba nezaměnitelné provozy Pietteho papírny. Schneider byl nejspíš víc praktický obchodník než estét a stavitelskou invenci uplatnil především při stavbě svých několika domů, ať už jde o administrativní a obytnou budovu naproti továrně, nebo výstavnou vícegenerační vilu z roku 1929 v hlavní ulici se současným číslem 510. O jeho pragmatickém uvažování svědčí i řada dochovaných tiskovin obchodního charakteru. Dokázal se velmi flexibilně přizpůsobit dvojjazyčnosti regionu a disponoval materiály v němčině i v češtině. Dokonce se psal podle potřeby Wenzel i Václav. Kovovýroba pokračovala ještě nějaký čas po II. světové válce pod národní správou, rozšířená navíc o výrobu splétaných konopných lan a provazů. Odtud se vžil dlouho užívaný název provazárna. Ještě koncem čtyřicátých let se v kovodílně kompletovalo kování na zajímavou novinku trutnovského vynálezce Ing. Adolfa Linky. Dřevěné brusle na sníh pod patentovanou značkou Tajfun zaplavily místní trh se sportovními potřebami a vyvážely se prokazatelně v početné sérii až do Kanady. V lednu 1950 schválilo plénum MNV zakládací listinu komunálního podniku slučujícího 15 drobných živností různých oborů od kamnáře až po služby v pohostinství. Od 1. 7. 1951 působila značně nesourodá směsice řemesel pod oficiálním názvem „Oblastní komunální podnik Svoboda nad Úpou - Janské Lázně" se sídlem ve Svobodě nad Úpou pod vedením Karla Brandejse. Toho na čas vystřídal Josef Nekvinda a v roce 1953 nastoupil třetí vedoucí Josef Peprníček. V roce 1952 vykazoval komunální podnik 128 zaměstnanců. Výroba se radikálně změnila, už když provozovnu převzal podnik TKG (textil, kůže, guma) Trutnov. Další firmou byl podnik místního hospodářství Úpavan Trutnov a zavedl zde jako stěžejní činnost šití stanových dílců, ve které částečně pokračuje od roku 1993 i současný provozovatel JAPIO spol. s. r. o.
Z počáteční éry působení komunálu je fotografie party od černého řemesla, s jejíž identifikací jsem se zapotil jako dosud nikdy. Několik měsíců s ní na potkání obtěžuji spoluobčany, z nichž se pokaždé vyklubou pamětníci se ztrátou paměti. Výsledkem usilovného snažení je bezpečné určení alespoň několika členů. Klečící vlevo je autodopravce Jaroslav Řehák a vedle něho s charakteristickým knírkem všeuměl Čeněk Skrbek, dlouholetý funkcionář a doyen hasičského sboru. Za nimi druhý zleva stojí údajně podle posledního zjištění pan Pešán, který se na přelomu 50. a 60. let minulého století odstěhoval do Ostrova nad Ohří. Uprostřed po jeho levici v kostkovaných šatech paní Františka Bažantová, později znovu provdaná Lehečková. Černovlasý elegán vedle je (opět nedoloženě) pan Minarčík, později vedoucí trutnovských vodáren. Při pravém okraji snímku, opřený o soustruh, o němž se traduje, že pocházel z dílny Josefa Břinčila, je Milan Koniarik. Na historii je půvabné, že ti hloupější jsou schopni si všecko pamatovat. My ostatní si ji dokážeme vymyslet.

In.: Svoboda fórum XXVI. ročník, číslo 789, říjen 2015