Freiheit

Když krátce po svém nástupu do svobodských papíren vyfotil mladý inženýr Jaroslav Morávek tak zvané staré bělidlo s číslem 79 na rozhraní Svobody nad Úpou a Maršova I. poblíž zaměstnanecké vily firmy Piette kousek za sokolovnou, byl to už značně vybydlený chátrající dům, který držela pohromadě pouze skutečnost, že squatteři byli tenkrát ještě neznámý pojem. Svým rozlehlým čtvercovým půdorysem a mansardovou střechou se už v době výstavby v roce 1778 výrazně lišil od chaloupek trochu níž na protější straně silnice. V polovině 19. století ho vlastnil barvíř a bělič plátna Johann Ettrich (*1812) příslušník světoznámého svobodského rodu, který vlastně vydupal ze země základ Piettovy papírny, když přestavěl starý vysloužilý hamr. Později obýval dům Piettův švagr a spolumajitel továrny, původně pražský hostinský Franz Holub, jehož dcera Paula se provdala za jednoho z prvních významných fotografů Krkonoš a zakladatele dodnes existujícího pražského fotoateliéru Langhans. Syn Franz von Holub to v Rakousko - Uherské monarchii dotáhl až na admirála a velitele válečného námořnictva v závěru Velké války. Tomu říkám dějiny!

Když už jsme u navýsost zajímavé famílie Piette, nelze nezmínit historický svobodský mlýn patřící obci a klapající na Úpě „od nepaměti". Každopádně ve vlčickém urbáři z roku 1650 už je o něm zmínka. Osvícený podnikatel Prosper Piette ho po krachu mlynáře Johanna Wahla koupil v konkurzu v roce 1905 a po uplynutí nájemních smluv přestavěl na prostornou rodinnou vilu, které noví osídlenci po roce 1945, neznalí poměrů, začali říkat podle posledního „nájemníka" Čipkajova. Příslušník staré uherské šlechty Carl von Csipkay byl druhým manželem ovdovělé Piettovy dcery Rosy, jejíž potomci z rodu Walzel von Wiesentreu Svobodu poprvé navštívili po dlouhých letech totality při slavnostním otevření naučné stezky „Via Piette" v roce 2006. Definitivně zmizel další svobodský dům s geniem loci v poslední čtvrtině minulého století s výstavbou křižovatky navazující na nový silniční most přes Úpu. Náměstí celkově zaznamenalo řadu proměn, i když jeho základní půdorys se prakticky od konce 16. století nemění. Nedaleko mlýna stávala hrázděná panská sýpka na uskladnění obilí z odevzdaných desátků pro vrchnost, přestavěná později na hostinec U pošty, pojmenovaný po roce 1945 opět nesprávně Stará pošta. Bývalo před ní i benzinové čerpadlo a zbořena byla v období velkých demolic zchátralých budov v první polovině 60. let minulého století. Na uvolněném prostoru je nyní parkoviště před Bowlingem. Předmětem mnoha pří zatvrzelých pamětníků je i přesná lokalizace dalšího domu, který musel ustoupit výstavbě silnice. Stával v místech podzemních nádrží benzinového čerpadla Eurobit u železného mostu, původně v nejsevernějším výběžku katastru obce Mladé Buky a měl číslo 175. Před válkou v něm byla truhlářská provozovna Johanna Gleissnera. Krátce po ní tam sochař Ladislav Bittner matlal konjunkturální kolekce sádrových hlaviček velikánů Masaryka, Beneše, Lenina a Stalina v jedné kazetě a naposled tam bydlela rodina malíře pokojů Vlasty Korbeláře. Přiložená fotografie je snad dostatečně výmluvná. Podobným přirozeným centrem kdysi samostatné obce Maršov I. byla nepravidelná náves v místech dnešního Piettova náměstí. Dominantní Piettovu původně soukromou školu a starobylý Justův mlýn, přeměněný na pohostinství, doplňovaly honosné vily továrních ředitelů, Metzenauerova a Justova. Poslední jmenovaná se stala základem pozdějších jeslí, ve kterých se batolil a zkoušel první krůčky nejeden příslušník poválečné generace. Ani současná architektura hotelu Prom původní budovu nijak nepopírá. Naopak velký žal v duších početných štamgastů vyvolalo definitivní zbourání oblíbené Dřevěnky, kterou Rýchorka v nové sídlištní zástavbě už nikdy nenahradila. Posledními dvěma obrázky se vracíme zpátky do tradičních hranic Svobody nad Úpou. Dřevěnka s původním číslem 53 na Školním vršku v posledních letech prošla radikální stavební proměnou, včetně moderního vybavení a ekologického vytápění pomocí zemního čerpadla. V minulosti patřil dům několika generacím kantorské rodiny Kahlů a v letech 1844 - 1858 se tam dokonce provizorně vyučovalo. Na opačném konci Horské ulice se ještě v polovině minulého století nabízel pohled na budovy někdejší léčebny pojištěnců, přestavěné na areál lesnické akademie. Na protější stráni je vidět čerstvě vysázený les na holinách po větrné smršti v roce 1930. Dnes si i kdysi pečlivě obhospodařovávané louky vlevo opět zabírá bujná přírodní vegetace.

Říká se třikrát a dost! Přesto nevylučuji, že se ke vděčnému tématu zmizelých zákoutí ještě někdy vrátím i v roce 2016, do kterého přeji všem spoluobčanům pevné zdraví, kapičku štěstí a hlavně - s úsměvem!

In.: Svoboda fórum XXVI. ročník, číslo 791, prosinec 2015