Freiheit

Ani s prvním vykročením do nového roku nelze opomenout jednu z nejvýznamnějších osobností svobodských dějin, Prospera Piette - Rivage, který koncem 19. a začátkem 20. století tak zásadně ovlivňoval společenské dění i prosperitu v širokém regionu východních Krkonoš. Jeho odkaz si dovoluji symbolicky připomenout kouzelnou intimní novoročenkou, na které zvědavě nakukuje do pootevřených dveří roku 2016 jeho pra-pra-pravnučka Tonička.

S firmou Piette i s jejími majiteli je obvykle spojována jen chvála, zásluhy a sláva. Aby mi snad někdo nepodsouval, že maluji historii na růžovo, přináším vzácnou fotografii z té stinnější stránky, z doby připojení pohraničních oblastí Československa k válčícímu Německu. Ve svobodských provozovnách papíren byli internováni spojenečtí váleční zajatci, nejprve Belgičani a Francouzi, později Angličani, většinou z afrických bojišť, ale i letci ze západní fronty. I když měli na základě mezinárodně uznávaných ženevských úmluv zejména v prvních letech války údajně „fešácký" kriminál s relativní volností a výsadou nosit vlastní uniformy včetně distinkcí, nesrovnatelný s pozdějšími podmínkami zajatých příslušníků Rudé armády, určitě velice rádi Svobodu opustili hned v prvních květnových dnech po osvobození. A to i přes reálnou možnost, že tu zanechali potomky. Podle kronikáře Františka Koudelky jich bylo víc než sto a do domovské Anglie odletěli v několika letadlech 12. 5. 1945. Fotografovat v té době nebylo příliš běžné a kvalita amatérských fotografií si s moderní reprodukční technologií zrovna netyká, ale jeden zajímavý snímek z neveselé události ještě připojím. Čestná jednotka anglických zajatců nastoupená na náměstí před hospodou U pošty vyprovází na poslední cestě na lesní hřbitov v Maršově I. jednoho ze spolubojovníků. James Brisk údajně spáchal sebevraždu u Hoffmannovy boudy 23. srpna 1942. I jeho ostatky byly po válce exhumovány a převezeny do vlasti. Fotografii pořídil Novozélanďan Earle Silverwood a do Kanady ji přivezl další z internovaných vojáků Loyd Brush. V dochovaném válečném deníku ji po mnoha letech našel jeho syn Dale.

S lednem je hned po svátku Tří králů tradičně spojován začátek plesové sezony a plesy, bály, karnevaly, tancovačky či merendy se konaly i v prašivých dobách totality, kdy ledaskomu zrovna do tance nebylo. Našňořené manželky řidičů autobusů ze svobodské provozovny na tradičním plese ČSAD Trutnov začátkem sedmé dekády minulého století očividně neladí s nereprezentativním interiérem tehdejší Kolonády. Dotyčné (nebo jejich blízcí) se jistě poznají. Džentlmen věk dámám nepřipomíná, proto neuvádím ani jejich jména. Naprosto civilní atmosféra vládla při pravidelných tanečních večerech v dalším oblíbeném podniku v Janských Lázních v hotelu Praha, pro stálé návštěvníky důvěrně jen Astorce. U piana sedával ještě na začátku „zlatých šedesátých" multiinstrumentalista Honza Kolisko, na fňuknu preludoval Karel Sládek a k mikrofonu si příležitostně stoupl zazpívat „Doktor" Zděnda Havlíček, který si titul vysloužil jen pro silná skla svých brýlí.

Zimy bývaly, i když to je skoro k nevíře, většinou bílé s pořádnou duchnou sněhu. Obrázků těch mrazivě jiskřivých, které nám kdysi tak záviděli návštěvníci „ze za Paky", jsou plné kalendáře. Že však dokázala být i v minulosti zima vlezlá, šedivá a nefotogenická, mohu taky doložit. Mnohokrát vzpomínaný idylický záběr zaniklých chaloupek podél původní silnice k Maršovu, tentokrát v mlze a pod sněhem je hned kouzla zbavený. Nemluvě o návsi v místech dnešního Pietteho náměstí před výstavbou honosné vily papírenského direktora Justa. Venkovsky oplocená zahrada místo hotelu Prom a sněhová břečka rozježděná sporadickými koňskými povozy určitě nebyla žádná idyla, jak se nám pamětníci snaží namluvit.

Takové zimy byly jako stvořené pro koumáky a kutily. Jedna taková parta odrostlejších kluků se scházela v chátrající hospodě U Kozlovských a předbíhala dobu konstrukcí různých samohybných vehiklů, z nichž vznikla i jedna z prvních prakticky použitelných sněhových rolb na naší krkonošské mezi. Šéfkonstruktér a spiritus agens svobodských vynálezců Pepa Čermák, ale i Karel Kouba, Honza Ambrožy, Přemek Hák, Jarda Procházka a řada dalších by mohli vyprávět, jak při cvičných jízdách na Vysokém svahu v Peci pod Sněžkou budili v zimě 1964 rozruch nejen u rekreantů z Žižkovy boudy.

A když už je zde zmínka o „Kozláku". Také při jeho přestavbě po roce 1970 na služebnu rozvodných závodů VČE s byty pro zaměstnance se sešla pracovitá parta dědků s klukovskou duší. Na snímcích jsou pánové Oubrecht, Vít, Machan, děda Kopecký, hecíř Musil, Václav Vanc st. s vnoučkem, kolemjdoucí Rýdl a několik papalášů z podniku.

Všem majitelům fotografií děkuji za laskavé zapůjčení.

In.: Svoboda fórum XXVII. ročník, číslo 729. leden/únor 2016