Některá data z dějin města Svoboda nad Úpou,která mají vztah k domu č. 107 /507/ a jeho dřívějším majitelům.
*
Svoboda nad Úpou, původně rušné hornické středisko v podhůří Krkonoš, není příliš bohatá na významné stavební památky. K těm prvořadým patří bezesporu Památkovým úřadem již před rokem 1950 evidovaná a od roku 1963 státem chráněná kulturní památka, pozdně barokní /rokokový/ dům z poloviny 18. století, nesoucí dnes č.p. 507 v ulici 5. května. Zděný měšťanský dům se šířkovým průčelím, děleným toskánskými pilastry a s rokokovou štukatérskou výzdobou fasády, má do sedlové střechy, původně kryté šindelem, vysunut obytný vikýř s okrasným, segmentově zakončeným štítem, na jehož postranních pilířích stály, zřejmě později umístěné, pískovcové vázy. Díky celkem epizodní události ze září roku 1779, kdy zde ve dnech 12. a 13. dvakrát přenocoval budoucí císař Josef II. při inspekční cestě po bojištích nedávno skončené t. zv. bramborové války s Pruskem, byl dům uchráněn radikálních stavebních proměn nejen v exteriéru, kde se stavební zásahy omezily naštěstí jen na několikerou změnu střešní krytiny /šindel, eternitové šablony, plech/ a funkční úpravy některých dveřních a okenních otvorů, takže celkový výraz průčelí byl prakticky zachován, ale i v interiéru s převážně původními klenbami stropů, nezvykle prostorným schodištěm i pozdějšími dobovými doplňky, jako jsou dveře, kované zábradlí na schodišťové podestě a pod.
Dům je dlouhá léta spojován s podnikatelskou rodinou Etrichů. Nositelé jména Etrich, psáno s jedním i se dvěma t /pro zjednodušení dále v textu pouze „Etrich"/, žili ve Svobodě nad Úpou prokazatelně od druhé poloviny 17. století, až do konce druhé světové války. Nejslavnější z nich, průkopník letectví minimálně evropského významu, Igo Etrich, ve svých memoárech, vydaných v roce 1962 ve Vídni, uvádí, že prapředkem rodu byl důstojník švédských vojsk, který se ve Svobodě usadil během nebo po skončení sedmileté války /1756 - 63/. Je - li jádro tradované historky reálné, pak mnohem pravděpodobnější je domněnka o posunutí celé události ke konci války třicetileté /1618 - 48/. V knize hraničních protokolů města Svobody je uveden jistý Tobias Etrich již v roce 1668. V urbáři vlčického panství, ke kterému Svoboda nad Úpou náležela od svého vzniku až do 7. 9. 1848, kdy bylo patentem císaře Ferdinanda V. zrušeno poddanství, jsou k roku 1685 mezi svobodskými řemeslníky zapsáni 4 Etrichové, všichni jako ševci /řemeslo se většinou dědilo/. Obuvnických mistrů bylo tehdy ve městě celkem 10. V dochovaných archiváliích nejstaršího svobodského cechu, který měl ve znaku tři zkřížené vysoké jezdecké boty /škorně/ s ostruhami a nad nimi šídlo, lze vyčíst mimo jiné i následující údaje:
„3. 4. 1569 Kryštof Zilvár ze Silberštejna, na žádost rychtáře a občanů městečka Svobody, Hanse Hubela, Bonische Hofmana, Michala Hubnera a Hanse Baudische, povoluje ve městě provozování řemesla ševcovského a založení cechu podle cechovního pořádku městečka Pilníkova. Zároveň určuje, aby do tohoto cechu byli sdruženi ševci z Mladých Buků, Sklenářovic, Dolního Javorníka, Janských Lázní a Hertvíkovic.
13. 2. 1576 vydali cechmistři ševcovského cechu ve Svobodě cechovní pořádek pro tovaryše.
16. 3. 1642 - Pilníkov: Cechmistři a mistři cechu novoševcovského v městečku Pilníkově potvrzují platnost, vlivem válečných událostí v roce 1634 zničených privilegií cechu novoševcovskému ve Svobodě a udělují mu příslušné artikule.
K 15. 12. 1650 jsou v urbáři pro vlčické panství uvedeny ve Svobodě pouze dva cechy, ševců a pekařů.
Berní rejstřík z 21. 8. 1693 uvádí ve Svobodě celkem 14 ševců a v roce 1853 ještě 7.
Z let 1779 - 1784 jsou známí dva cechmistři cechu ševcovského ve Svobodě a to Anton Kihn a Kristian Etrich. V roce 1784 byli příslušnicemi cechu i dvě vdovy po ševcovských mistrech - Klára Etrichová a Marie Etrichová - vedené jako chudé, osvobozené od poplatků do cechovní pokladny.
Cechmistrem ševcovského cechu byl na přelomu 18. a 19. století Ignaz Etrich z č. p. 70, zesnulý 29. 12. 1823, který byl představeným obce v letech 1819 - 1823.
Rovněž další dlouholetý starosta místní samosprávy v letech 1848 - 1871, Ignaz Etrich z č. p. 107, vnuk předešlého, ševcovský mistr a obchodník kůžemi, byl uznávaným cechmistrem /pravděpodobně až do zrušení cechovního systému/. Z jeho pozůstalosti byla 14. 6. 1871 založena nadace ve výši 1 000 zlatých pro zchudlé potomky rodiny. Pokud by jich nebylo, měly být úroky rozděleny dvěma obecním chudým. V roce 1895 převzala nadaci obec a praktickou správou pověřila hostinec Radnici.
Cechy zanikly dle rakousko - uherského živnostenského řádu z 20. 12. 1859 s platností od 1. 5. 1860."
Jméno Etrich se v dlouhém seznamu svobodských starostů od roku 1730 objevuje celkem pětkrát. Poslední Julius Etrich, obchodník kůžemi a sportovními potřebami, majitel domu č. p. 107 a novostavby č. p. 144, kterou rodina vystavěla na přilehlé parcele v poslední čtvrtině 19. století, řídil obecní záležitosti v letech 1923 - 1925. Zemřel 26. 12. 1925 ve věku 70 let, z nichž úctyhodných 43 byl členem obecního zastupitelstva. V mnoha jeho inzerátech z dobového tisku se uvádí založení rodinné firmy v roce 1759. Tabela poddaných vlastnících domy a pozemky na panství Vlčice a Heřmanovy Sejfy, vypracovaná hospodářským ředitelem vlčického panství Kristiánem Kašparem Finckem v dubnu roku 1754, uvádí ve Svobodě celkem 99 poddanských domů 96 držitelů /jeden švec vlastnil 3 domy a jeden pekař 2/. Nařízením Josefa II. z 12. 3. 1768, potvrzeným císařským patentem Marie Terezie z roku 1771, byly ve Svobodě očíslovány domy od 1 do tehdy posledního čísla 115. /Toto číslování platilo až do konce 20. století, kdy obecní zastupitelstvo neuváženě rozhodlo o přečíslování domů v centru města připočtením hodnoty 400 k dosavadnímu číslu popisnému. Dům s původním číslem 107 má tak historicky zavádějící a nesmyslné číslo 507. Spolu s nekázní posledního půlstoletí, kdy byla novým domům přidělována čísla po zaniklých objektech v úplně jiné části města, vede tento krok k chaosu při sledování historického vývoje obce/. Zdánlivě logickou úvahou lze z uvedených fakt vyvodit, že popisovaný dům byl vystavěn mezi rokem 1754 a 1768. První konkrétní písemná zmínka o něm, kterou se dosud podařilo objevit, je v rukopisné knize hraničních protokolů s datem 22. 5. 1781. Zápis zároveň zpochybňuje jeho vystavění Etrichy. Jako majitel je tu uveden Jacob Fiedler. Že však Etrichové patřili vždy k té podnikavější a majetnější části svobodského obyvatelstva, je nesporné. Svědčí o tom nejen příběh jiné Etrichovské větve, ze které pochází již zmíněný aviatik Igo Etrich. Jeho otec se dvěma strýci, význační textilní podnikatelé regionu, bratři Josef, Johann a Ignác Etrichové v roce 1895, zřízením dobročinné nadace, prakticky darovali obci svůj rodný dům č. p. 74 na náměstí, sloužící dodnes jako Městský úřad. Všichni tři byli také 6. 1. 1902 svorně jmenováni čestnými občany města Svobody nad Úpou. Výmluvný je i počet domů, patřících různým Etrichům, například kolem roku 1850. Z celkem 117 účastníků jistého soudního sporu mezi majiteli domů a obcí, jich lze napočítat 9 v držení Etrichů. /Konkrétně se jednalo o domy č.p. 38, 45, 70, 74, 75, 97, 100, 107, 108/. Díky několika adresářům z první poloviny 20. století lze vysledovat nejen majitele domu, kterým byli ostatně po celou tuto dobu obchodníci - otec a syn shodného jména Julius Etrich - ale i nájemce krámků a dílen v přízemí. V roce 1911 to bylo např. vlevo papírnictví Josefa Seidela a vpravo obuvnictví Franze Hoffmanna, v roce 1930 již jen papírnictví Gustava Seidela. Prvním národním správcem po roce 1945 se stal Jan Procházka. V červnu 1958 koupil dům, již jako památkově chráněný, za 2.526,10 Kčs + 392,40 Kčs za parcelu Josef Dvořáček, správce zotavovny ZVÚ v Dolní Malé Úpě.Od jeho dědiců jej v roce 2002 koupili současní majitelé, manželé Renata a Jiří Kovaříkovi.
Do historických análů uvedla dům krátce po jeho dostavbě, kdy patřil zřejmě k nejhonosnějším obydlím v místě, zmiňovaná návštěva spoluvládce tehdejší císařovny Marie Terezie, budoucího císaře Josefa II. Jeden z nejoblíbenějších Habsburků podnikl v září 1779 v doprovodu generálů Laudona, Wurmsera a dalších asi dvaceti osob, obhlídku válčiště prusko - rakouských šarvátek z minulého roku ve východních Krkonoších. Inspekce započala 8. září v Náchodě. Do Svobody dorazila císařská suita koňmo 12. září ze Žacléře, přes Královec, Albeřice, Pomezní Boudy, Malou Úpu a Maršov. Druhý den si panovník prohlédl Janské Lázně a přes Rýchory vyjel prozkoumat místa pruského ležení svého soka v bojích o bavorské dědictví Bedřicha II. u Žacléře. Ráno 14. září vyjel opět ze Svobody přes Temný Důl a Velkou Úpu, ztéci nejvyšší českou horu - Sněžku. Nepřízeň počasí a hustá mlha donutila výpravu u Obří boudy tento úmysl vzdát a přes Luční boudu a Výrovku pokračovat do Vrchlabí. Dvě noci „slávy" byly živeny v ústním podání obyvatel dlouhá desetiletí. Koncem 19. století, v době vrcholícího Josefinského kultu, byla populárnímu „selskému císaři" odhalena na domě jeho dávného noclehu, sto a jeden rok poté, 12. září 1880, pamětní deska. Slavnostní projev k početnému shromáždění pronesl, tehdy již také čestný občan Svobody nad Úpou, janskolázeňský lékař Dr. Bernard Pauer z Trutnova. Od té doby je památná událost vytrvale zaznamenávána ve většině turistických průvodců a propagačních materiálů, až do současnosti. Deska byla odstraněna v době protihabsburské euforie po první světové válce v srpnu 1923 a umístěna do depozitáře vznikajícího vlastivědného muzea v místní škole. Zde její stopy končí...
Krásný starý dům s bohatou minulostí však stojí a stále ještě má naději na důstojnou obnovu.
Z dostupných pramenů vybral a seřadil A. T. v roce 2003
P. S.
Manželé Kovaříkovi obnovili dům do současné podoby v letech 2005 - 2007.
In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/8
