Freiheit

V Galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou byla 20. ledna 2017 zahájena atraktivní výstava Portréty z Krkonoš od vybraných autorů tvořících v rozpětí posledních 115 let, slibující vysokou návštěvnost. Shodou osudových náhod se na jednom z nejnavštěvovanějších internetových aukčních portálů eBay objevila krátce před tím fotografická vizitka, inzerovaná jako „Junger Mann Matrose in Kataro" od Josefa Jeschke ze Svobody nad Úpou, majitele jednoho z prvních fotoateliérů v Úpském údolí, na výstavě hojně zastoupeného. Je to jen smutná ukázka konců vzácných rodinných památek krkonošských obyvatel „odsunutých" po druhé světové válce do Německa, o něž potomci už nemají zájem. Přitom je to i kulturně historické dědictví našeho domova, o které se v hodině dvanácté rozhodl starat nově založený zapsaný ústav Paměť Krkonoš, spolupořadatel výstavy. Existují i horší (nevratné) konce dobových archiválií, dobře známé i z domácích luhů a hájů. Tenhle fešný plaváček se tak naštěstí sběratelskou cestou za několik drobných europenízků vrátil zpátky do města vzniku portrétu, ale jak se později ukázalo i do svého rodiště.

Mladík se nechal zvěčnit ve slušivé uniformě cé ká válečného námořnictva podunajské monarchie. Bohužel bez čapky, čímž se jeho příslušnost k určité lodi nedá doložit. Hodnost u poddůstojníků, vyjádřená hvězdičkami v cípech námořnického límce na zádech, také není vidět a věnování „Na památku váš bratr" se zavádějícím podpisem Fritz, na zadní straně kartonu s reklamou atelieru, identifikaci jen ztěžuje. Ani datace Kattaro 20. III. 1917 nic nevysvětluje, i když je to jméno proslulé boky Kotorské, kde kotvila spousta lodí císařské flotily. Pouze spíš tušená než viditelná vrtulka na levém nadloktí označující strojníky je (kromě plnicího pera frajersky zasunutého ve výstřihu blůzy) jedinou ozdůbkou jinak strohého stejnokroje. A to prý byli „mořští vlci" podle na slovo vzatého znalce, historika a publicisty Vladimíra Aichelburga, velcí parádníci a na různé odznáčky, nášivky, stužky a metály si už kvůli prestiži u děvčat v přístavech velmi potrpěli. Naštěstí jsou na portrétní straně při bedlivém zkoumání vidět inkoustové zbytky nešetrně odstraněného podpisu, ze kterých složitou rekonstrukcí vykouklo známé jméno Alfred Fröhnel. Syn svobodského podnikatele a spolumajitele dřevozpracující firmy Feist a Fröhnel, která má lví podíl na výrobě prvních lyží v městečku pod Černou horou. Valná většina svobodských mužů, spadajících pod vojenský svolávací obvod Jičín, narukovala v mobilizaci do Velké války k „blátošlapům" - pěšímu pluku číslo 74. Horaly z hor by člověk logickou úvahou hledal ještě tak u horských myslivců, ale ne u námořnictva. Tam bychom očekávali spíš obyvatele přímořských států. Nenechme se však mást. V Rakousko - Uherském loďstvu sloužilo údajně na 6000 námořníků z Čech. I to má jistě svou logiku. České země měly v rámci monarchie nejvyspělejší průmysl a tudíž i odborně vzdělané dělníky. Především vyučenci tzv. černých řemesel byli už od začátku 20. století vítáni v řadách mužstva a nižších poddůstojníků jako strojníci a obsluha kanonů palubního i přístavního dělostřelectva. Vyšší námořní funkce zůstávaly dlouho monopolem Chorvatů. Němci ze Sudet měli zase navíc výhodu znalosti úředního „velícího" jazyka. Ze Svobody nad Úpou jsou mi však z 333 účastníků válečných událostí v letech 1914 - 1918 známi pouze dva. Výše zmiňovaný Fröhnel a ještě Reinhold Graf, který po demobilizaci úspěšně provozoval klempířskou dílnu na náměstí v čp. 68. Ten se ale přistěhoval až po válce z Mladých Buků. Jediný Fröhnel však zastupoval námořníky v seznamu jmen 63 obětí na monumentálním pomníku padlých od věhlasného trutnovského sochaře Emila Schwantnera vedle kostela sv. Jana Nepomuckého. Bohužel ho zbourali zfanatizovaní „hurá vlastenci" z řad nových osadníků v květnu 1948. Jen díky opisu v místní německé kronice jsou dostupné alespoň základní nacionálie většiny vojáků. Podle nich se matros Alfred Fröhnel narodil ve Svobodě nad Úpou 9. února 1896 a zemřel s hodností desátníka strojní služby 17. září 1918 v tehdejším Agramu (dnes Záhřeb, hlavní město Chorvatska). Doslovně je uvedeno, že zemřel, nikoliv padl, což dává prostor k dalším dedukcím - byl na cestě, byl v zajetí, nebo v lazaretu? Ze sčítacích archů z roku 1910 lze doplnit ještě pár maličkostí. Fröhnelovi bydleli tehdy v čp. 165, což byla funkční obecní plynárna a mladý Alfred, nejmladší z pěti dětí se učil obor obrábění kovů a pracoval jako elév v neuvedené místní továrně na kovové zboží. Jeho otec Wenzel se do tehdejšího Freiheitu přistěhoval v roce 1888 z Dolního Lánova u Vrchlabí. Tím se nad mladinkou obětí první světové války doslova zavřela voda. Veškeré vojenské kmenové listy armády i námořnictva se při dělení archivů po zániku Rakouska - Uherska, na kterém vláda následnické Československé republiky důsledně trvala, přemístily kolem roku 1924 do Prahy. Ve Vídni zůstaly v Kriegsarchivu jen částečné duplikáty důstojníků a generality. Ve Vojenském ústředním archivu v Praze, krátce před pádem komunismu v letech 1988 -1989 zapracoval typický český úřednický šlendrián a kmenové listy ročníků narození 1887 - 1900, což je většina vojáků aktivně se účastnících Velké války, byly bez náhrady skartovány. Badatelé jsou tak odkázáni na sporadické zápisy z obecních kronik, nebo články v dobovém tisku. Nezbývá než doufat, že doplňující informace zase někde nečekaně vyplavou, stejně jako uvedená zajímavá fotografie.

In.: Svoboda fórum XXVIII. ročník, číslo 804, březen 2017