Když se na jaře roku 2016 opravovala ve Svobodě nad Úpou hřbitovní kaple, sloužící v minulosti jako márnice, objevilo se při jejím vyklízení i několik nestejně velkých dřevěných bedniček prošlých c.k. rakousko - uherskou polní poštou v I. světové válce. Okamžitě vyvolaly řadu spekulativních dohadů o jejich určení. Přemíra důležitějších momentů, především sejmutí věžičky a otevření vrcholové makovice slibující ukrytý nález s poselstvím předků, byla přítomnými fotografy bohatě zdokumentována. Na zaprášené polorozpadlé bedýnky se jaksi zapomnělo. Jediné prkýnko, které neuniklo objektivu přítomného Pavla Křivky, se stalo předmětem dalšího zkoumání. Místo uložení tajemných bedniček přímo svádělo k domněnce, že v nich byly posílány drobné osobní věci padlých vojáků pozůstalým rodinám k symbolickému uložení k ostatkům ostatních rodinných příslušníků na hřbitově. Teprve porovnání adres se seznamem svobodských mužských padlých na všech frontách v letech 1914 - 1918 vyvolalo oprávněné pochybnosti.
„Když nevíš, tak se zeptej" říkává s oblibou moje lepší polovička. A koho jiného, když ne těch nejpovolanějších. Z Vojenského historického ústavu v Praze, kde mám díky panu Jiřímu Rajlichovi pootevřená dvířka, odpověděl tentokrát Mgr. Tomáš Kykal. V průběhu první světové války se dřevěné bedýnky standardně používaly jako univerzální pevný obalový materiál pro veškeré balíkové zásilky polní pošty. Jak prosté! A praktické. Nařízení ministerstva obchodu ze 14. listopadu 1914 zpřesnilo poměrně benevolentní podmínky posílání balíků polní pošty platné ještě na počátku války. Z mnoha pečlivě definovaných bodů je zásadní, že balík nesmí být těžší než 5 kg a žádný jeho rozměr nesmí přesahovat 60 cm. Obal budiž pevný a trvanlivý, např. voskované plátno, nepromokavé látky nebo dřevěné schránky. Ne však kartonové krabice a papírové obaly. Dřevěné bedničky sbité hřebíky s adresou psanou inkoustovou tužkou přímo na víku, se postupně staly nejrozšířenějším obalem - byly levné, poměrně lehké a umožňovaly opakované použití. Další výhoda spočívala v tom, že je šlo relativně snadno a bez poškození otevřít a znovu zavřít, když poštovní úřady prováděly namátkovou kontrolu obsahu. Zcela běžně tyto dřevěné balíky "pendlovaly" mezi frontou a zázemím, dokud se doslova nerozpadly. A protože byla válka, byly posílány výhradně na vlastní nebezpečí odesílatele. Náhrady za ztrátu, úbytek či poškození neposkytovala ani pošta ani vojenská správa. Kuriózní je, že plné balíky putovaly oběma směry. Zvlášť v druhé polovině války, kdy se vyživovací situace v zázemí zhoršovala, posílali vojáci z fronty svým rodinám domů v takovýchto bedýnkách třeba i potraviny na přilepšenou (např. semletou mouku, obilí, luštěniny apod.). Stávalo se poměrně často, že balíček poslaný na frontu adresáta z jakýchkoliv důvodů nezastihl. Ať již byl dotyčný přeložen, zajat nebo padl, obsah balíku byl rozdělen mezi nemajetné členy mužstva jeho jednotky.
Balíky polní pošty na východní frontě v roce 1915 (archiv VHÚ Praha)
Bednička, ze které je fragment víka, byla odeslána do domu číslo 10 ve Svobodě nad Úpou, jehož majitelem byl ševcovský mistr Franz Wanka, zastávající v té době také funkci kostelníka. Bohužel jméno adresáta zůstalo na chybějící části. Starobylý dům stával v Kostelní ulici naproti vyhlášené Kühnelově hospodě a fotoatelieru Josefa Jeschke, kousek od kostela sv. Jana Nepomuckého. Jméno odesilatele Adolfa Otte, jsem ve Svobodě hledal marně. V čísle 10 bydlela později i rodina Thamova, přestěhovaná ze sousedního domu přes ulici. K té patřil vojín Franz Tham, narozený ve Svobodě 4. 12. 1888, příslušník 74. pěšího pluku z Jičína, který padl 3. 6. 1915 dle zápisu v kronice u Chlistova (?). Podle kartotéky padlých je to město Chyrów na východní frontě v Haliči, dnes součásti Ukrajiny. Také jeho bratři Alois, Johann a Josef, mohli relativně podle data narození rovněž narukovat do služby císaři. Jmenovec Franz Thamm, rodák z Maršova I. píšící se se dvěma m na konci, měl kliku a válku přežil. Četař jízdy s fešáckým knírem se nechal v atelieru Jeschke vyfotit v dragounské uniformě i se záslužným křížem Franze Josefa I. na hrudi. V civilu pak provozoval pánské krejčovství na náměstí v čp. 69. Dávno zašlé otisky prstů jsem se sejmout ani nepokoušel. I tak je těch informací o kousku dřeva docela dost. Neházet však flintu do žita předčasně, platí dnes, stejně jako tenkrát. Jeden z prozíravých účastníků loňské akce přece jen ještě další tři popsaná prkýnka uschoval. Z nich vyplývá, že adresátkou balíčků z fronty byla další obyvatelka „desítky" paní Marie Exnerová. Ta se narodila 15. 1. 1881 ve Stárkově na Broumovsku s dívčím příjmením Otte. Jeden z odesílatelů balíčků z fronty je tak hned jasnější. Další posílal s největší pravděpodobností i její muž Josef Exner, narozený ve Svobodě 19. 7. 1882, který válečnou vřavu šťastně přežil a po návratu domů pracoval jako pomocník u holandru v papírně firmy Piette a později příležitostně jako stavební dělník. A hlavně už v adresáři z roku 1930 je uváděn oficiálně jako hrobník. Nalezení fragmentů šikovných válečných bedýnek v místech, kde měl složeno nářadí, má jistou logiku. Pak jsou tu taky ještě pro případné urputnější badatele čísla polní pošty - 335, 377, 463. - Mohl jsem tušit, že hozenou rukavici nějaký odborník vzápětí zvedne. Byl to opět Mgr. Kykal. Abych se stále nechlubil jen cizím peřím, cituji: „Feldpostnummer 335 se používalo v období I-III/1916 v srbském Aranđelovaci, později (od počátku 1917 cca do ledna 1918) v Niši. - Feldpostnummer 377 používala 7. jezdecká divize v období od V/1917 do II/1918; v této době podléhala střídavě německé 9. armádě a rakousko-uherské 1. armádě, které byly nasazeny na rumunské frontě. Konkrétně 7. jezdecká divize působila v okolí měst Râmnicu Sărat a Kézdivásárhely."
Nepublikováno
