Poslední třetina 19. století přinesla do zemí Rakousko - Uherského soustátí bouřlivý rozvoj spolkového života. Později mnohokrát opěvovaná „belle epoque", vyplňující téměř padesátiletí z předlouhé vlády předposledního habsburského mocnáře Františka Josefa I., vymezená prusko - rakouským konfliktem v šestašedesátém a začátkem první světové války, byla příznivě nakloněna i vzniku roztodivných stolních společností „štamgastů" vyhlášených pražských kaváren stejně jako zapadlých venkovských hospůdek. Gigantického rozměru Schlaraffie, expandující od roku 1859 z Prahy postupně do všech světadílů, jejíž pobočky před nástupem fašizmu v Německu hustě pokrývající mapu světa, vznikaly i v těch nejexotičtějších místech /pokud se tam sešli alespoň tři Němci/, nedosáhla žádná jiná.
Ilustrace Eva Rýgrová
Jako nedostižný vzor však sloužila u nás dnes téměř zapomenutá Schlaraffia mnoha regionálním sdružením, především v oblastech s německy mluvící většinou obyvatel. Také v úpském údolí v podhůří zlatonosných Rýchor ležící starobylé hornické městečko, chráněné mohutnou dvojicí Černé a Světlé hory, z letargie se probouzející Svoboda nad Úpou, měla své „muže stejného názoru, jejichž cílem jsou ideální činy, podporování humoru a umění a úcta k přátelství v dobrém i zlém." Rekrutovali se z příslušníků společenské smetánky blízkého okolí, většinou vážených členů místních oficiálních organizací, především Krkonošského spolku. Ale také dobrovolných hasičů, pěveckého spolku Harmonie a mnoha jiných. Svůj „Kout Svobody" /v originále „Ecke Freiheit"/ jak svou společnost ve vtipné parafrázi na rytíře kulatého stolu krále Artuše v roce 1904 nazvali, nalezli ve svobodském „nomber one," někdejším věhlasném hostinci U města Vídně, přejmenovaném po přestavbě a s novou secesní fasádou na hotel Pošta. Půl století dělící svobodské vašnosty od intelektuální recese pražských fanfaronů, znamenalo výrazné zcivilnění vnějšího projevu. Možná však pan starosta, přednosta stanice, lékárník, několik fabrikantů, ředitelů továren, lékaři, učitelé, úředníci, obchodníci a další celebrity malého města pouze nenašli odvahu nasadit si šaškovskou čapku šlarafů. Jinak ale opisovali ostošest. Podle zachovalých spolkových stanov, vytištěných v honosné úpravě místní tiskárnou, se členstvo podle stejné hierarchie dělilo na pěšáky, panoše a svobodné pány, kteří jediní mohli užívat „šlechtický" titul - žertovnou spolkovou přezdívku, volenou podle povolání, bydliště nebo charakteristické vlastnosti. Ta mohla být teprve po desetiletém členství doplněna přídomkem „starý." Převzali i sovu, symbol moudrosti jako své erbovní znamení a spoustu jednotlivostí složitého schůzkového ceremoniálu. S přihlédnutím k všeobecné představě hospodské stolní společnosti jako party pivních tlachalů je záhodno si několik zásad připomenout. Již citovaná preambule určovala jednoznačně její kulturní a humanistické poslání. Přijati mohli být pouze bezúhonní muži zralého věku a zajištěného postavení. Pěšák, prakticky čekatel, byl nazýván občanským jménem. Předsednictvo, tzv. „Velký kout" jej po ústním pohovoru mohlo povýšit na panoše, souhlasily-li 4/5 přítomných svobodných pánů. K dalšímu povýšení na svobodného pána byl nutný bezpodmínečný souhlas všech přítomných. Pěšáci ani panoši neplatili členské příspěvky; nemohli se však zúčastňovat sezení „Velkého koutu" a být voleni či sami hlasovat. Teprve svobodní páni mohli využít volební právo, aktivní i pasivní /nesměli však odmítnout žádnou funkci/ a pouze z jejich příspěvků bytněla spolková pokladna. Viditelným znamením svobodného pána byl spolkový odznak, na schůzkách povinný. / Zhotovila jej nejmenovaná ražebna z Jablonce nad Nisou. Bohužel, není mi známo, že by se nějaký dochoval./ Členové se scházeli každou sobotu. Vždy první schůzka v měsíci byla vyhražena pro „Velký kout", který byl schopný usnášení při účasti nejméně 3/4 všech svobodných pánů. Jeho rozhodnutí byla pro všechny členy závazná. Nepřijít na sezení třikrát po sobě bez řádné omluvy mohli pouze svobodní páni „na cestách", t.j. služebně dlouhodobě mimo bydliště. Jinak následovalo vyloučení. Prezident, kancléř, maršál, strážce pokladu, mistr ceremoniálu i archivář byli voleni na roční období. V případě setrvání tří let ve funkci a za vynikající činnost, uděloval „Velký kout" titul s erbem. Dlouholetý člen „Alt Freiherr Rolf von der Ecke, Erb - president," v občanském životě Rudolf Metzenauer, provozní ředitel v Piettově továrně na jemné papíry, tak dosáhl nejvyššího možného ocenění. Mezi oběma světovými válkami minulého století se spolkový pozdrav „Frei dank" evokující volné, svobodné myšlení, rozléhal salonkem hostince populárního „Kühnel papa" v Kostelní ulici. V roce 1917, podle spolkového kalendáře roku E 14, se sem po prodeji a zániku hotelu Pošta, celá společnost přestěhovala. Spolu s ní i větrem ošlehaný spolkový strom, mohutný samorost z Rýchor s vycpanou sovou, držící v pařátech zdobený klíč, další ze spolkových symbolů. Vlastní prapor, znak a hymnu doplňovaly pečeť, hlavičkové papíry, dopisnice a pohledy. A také odznaky a vyznamenání. Při bilancování dvacetiletého trvání „Ecke Freiheit" v roce 1924 bylo ve společnosti zapsáno více než čtyřicet členů. Je nesporné, že bachratých soudků, ve kterých kohout s ranním rozbřeskem zakokrhal finále, bylo nepočítaně. Při tom všem dokázali „koutníci" uspořádat množství fundovaných přednášek z různých odvětví vědy i umění a spolková pokladna byla otevřena všem potřebným.
Tonikus Silencius Freiherr von Freiheit
In: Výčepní list 1/2001
