Freiheit

Když kronikář starobylého hornického městečka pod Rýchorami Bernard Hampel (*20. 10. 1871 - + 2. 10. 1934) vydal v polovině 20. let minulého století nedatovaný útlý svazeček výňatků z dějin Svobody nad Úpou, připsal ho „k užitku a prospěchu vlastivědnému spolku u příležitosti otevření místního muzea". Vlastivědný a muzejní spolek byl oficiálně založen v roce 1927 a jeho prvním předsedou se stal starosta města Rudolf Lissak zvolený v roce 1925. Muzeum bylo prozatímně umístěno ve školní budově a členové spolku za přispění mnoha dárců horlivě shromažďovali jednotlivé historické předměty a archivní dokumenty. Inventární soupis, který býval uložen v archivním fondu muzea, pořízený tehdejším správcem sbírek vrchním učitelem ve výslužbě Vinzenzem Schöpsem ještě před záborem pohraničních oblastí Československa včetně Svobody nad Úpou nacistickým Německem, obsahoval několik stránek vzácných a zajímavých položek. Bohužel po druhé světové válce a dost možná už během ní byla značná část sbírek rozchvácena.

To co zůstalo, bylo direktivním nařízením tehdejších úřadů převezeno do Muzea Podkrkonoší v Trutnově a dle nepodložených informací i do jiných muzejních a galerijních institucí. Jen někde a jen některé lze v přírůstkových knihách vystopovat. Stejný osud potkal i další soukromé sbírky obrazů, historických zbraní, nábytku či knih i osobních památek jak se veřejnost mohla docela nedávno přesvědčit při objevné souborné výstavě o podnikání rodiny Piette instalované v Městském muzeu v Žacléři. Mnohokrát opakované moudro, že kdo nezná svou minulost, bude nucen si ji zopakovat je připisováno americkému filosofovi se španělskými kořeny George Santayanovi. Jeho platnost je trvalá a v současnosti možná víc než kdy jindy. Vždyť, co hmotného zůstane po dnešní „virtuální" generaci kdyby nastal nějaký celosvětový blackout? A co jiného je vzrůstající snaha mnoha jedinců poznat své dávné předky? A proč rostou různá muzea všeho možného i nemožného jako houby po dešti? Pevně věřím, že i ve Svobodě se jednou v budoucnu najdou nadšenci a nějaké vlastivědné muzeíčko vydupou ze země. Ten ideální čas už sice minul, ale tak i tak budou muset začínat od nuly s prázdným stolem. Jedním ze „základních kamenů" sbírky by mohl být třeba hraniční mezník někdejšího vlčického panství. Kdysi jich v terénu bylo značné množství. Pomalu však mizí a narazit na nějaký zachovalý na původním místě je téměř vzácnost. Většina jich byla podél hranic pozemků vysazena tehdejším majitelem panství Josefem Adamem ze Schwarzenbergu na základě tak zvaného Tereziánského katastru při aktualizaci berní ruly za panování Marie Terezie v letech 1748 - 1757. Brousit si zuby na honosný hraniční kámen, dokonalou kamenickou práci s rodovým znakem a řádem zlatého rouna s letopočtem 1752, jaké stávaly na význačných bodech, jehož ojedinělý exemplář se po mnoha letech vrátil z parku Lázní Bělohrad zpátky „domů" do centra Janských Lázní je celkem zbytečné. Ale z těch řadových z místního permského pískovce s vročením 1755 a velkým pořadovým číslem by se jeden ztracenec snad do muzea dostat mohl. Houbaři mohli ještě nedávno v lesích kolem zříceniny Břecštejna narazit také na souvislou řadu mladších hraničníků s písmeny HW, což není nic jiného než německý název panství Herschaft Wildschütz. I jednotliví movitější držitelé pozemků značili svůj majetek bytelnými hraničníky z kamene. Několik se mi jich kdysi v okolí Svobody nad Úpou podařilo vyfotografovat a pomocí císařských otisků stabilního katastru i přibližně určit. Po letech už jsem v terénu bohužel nenašel ani jeden. Možná je pohltila vegetace, možná našly konec pod koly těžké mechanizace při práci v lese, možná je úmyslně vykopali noví majitelé realit, možná zcizili nenechavci, kdo ví. Dost možná ale jen zapomínám a ztrácím orientaci.

In.: Svoboda fórum XXIX. ročník, číslo 817, květen 2018