Žijí mezi námi jedinci, kteří si naprosto přesně pamatují, kde byli a co dělali ve zlomových okamžicích dějin, ať už osobních, regionálních nebo světových. Individua posedlá mánií zaznamenávat si pečlivě každý den svého života do deníčku předem vylučuji, i když je to činnost chvályhodná a mnohokrát i prospěšná. Při psaní memoárů jsou to berličky k nezaplacení. O to menší prostor však zůstává pro fantazii. Ale ne každý se narodí jako Kohout, Vaculík nebo Viewegh. Vždycky jsem obdivoval pábitele, kteří při vyslovení jakéhokoliv data sypali události z rukávu. Já osobně si nepamatuji nic! A že bych s blížícím se osmým křížkem na hřbetě mohl.
Kde jsi byl, když hřmělo?
Třeba zrovna dnešní datum 5. 5., kdy to v roce 1945 v předtuše konce druhé světové války začalo vřít nejen v Praze, jsem možná cvrnkal kuličky v závětří své rodné Ameriky s Frantou Řehůřkem a Mildou Sieglem. Ale ruku do ohně bych za to nedal. Převratné události se pak vršily, jak čas běžel kolem nás jedna na druhou. Slavné vítězství spojenců nad nenáviděným Ádou, první den v novém domově v pohraničí, hokejové mistrovství našich zlatých hochů v Praze, první den ve škole, únor 1948, měnová reforma, demolice čítanek po odhalení kultu osobnosti, první láska, svatba, vojna, narození dětí, 21. srpen 1968, listopad 1989, 11. září 2001... A v mé mozkovně nic, mlha, temno, i kdybyste mě zabili. Jsem přesvědčen, že nás je takových devadesát ze sta. O to víc se skláním před těmi zbývajícími, i když vím, že polovina z nich jsou pohotoví fabulátoři, mistři okamžité improvizace i záměrní mystifikátoři. Takový býval u nás ve Svobodě, pokud si vzpomínám, nepřekonatelný místní pekař a hrobník. Rozšafný kulaťoučký pán se všeobecným přehledem, zocelený šikanou totalitního režimu. Při každém libovolném nadhození nějaké události zamžikal očičkama, zabafal z faječky a okamžitě glosoval. „Jó, to bylo přesně v jedenáct hodin dopoledne 4. srpna. Právě jsem sušil seno na Kraváku, když se ozvala ta rána..." My nevědoucí jsme jen stáli s hubami dokořán v němém úžasu. To jsem chtěl vždycky umět a nejspíš se to už nenaučím.
Hut ab! - jak říkali staří Svoboďáci.
Nepublikováno