Freiheit

Běda, třikrát běda, propadne-li někdo sběratelské vášni. I přes to, že poeta jakýsi, kdysi kdesi o sběratelství napsal - cituji: „Povznáší ducha, nezná věk ani pohlaví, je lhostejné k dalekým i blízkým. Ale andělskou perutí se dotýká věčnosti! Je to tajuplná cesta do vznešených světů. Je to slavný čin, který přináší obdiv a úctu, pocty i závist." Začíná to nevinně. Čirou náhodou máte najednou něčeho dva kusy. Pokud k nim začnete shánět třetí, jste lapeni. Může to být cokoliv. Od bezcenných tretek přes zlaté mince, automobilové veterány, vzácné obrazy až...až. Ale zůstaňme u pohlednic, ty zná každý. Od jejich vynálezu v druhé polovině 19. století přes „zlatý věk" do konce Velké války až dosud, zažily ve vlnách boom i úpadek, stejně jako filokartie, jak se chorobnému hromadění „obrázků, které změnily svět" dnes všeobecně říká. I sběratelé jsou většinou také jen lidi. Někdo má rád vdolky, někdo holky. Mnozí obojí. Každý si svou kolekci pořádá podle vlastního vkusu a dnes nutno dodat bohužel také podle finančních možností. I ten nejposlednější koníček je v dnešní době mrcha rozežraná. Ty tam jsou časy klukovského velikášství, kdy si rodící se sběratel myslí, že může sbírat všechno. Dříve nebo později narazí na své limity. Vzdělanostní, finanční, prostorové nebo manželku.

Tak vznikají sbírky úzce specializované. Patrioticky založení sběratelé místopisu se časem omezí hlavně na pohlednice svého bydliště. Ti šťastnější, kteří bydlí na samotě, mají šanci získat všechny tři kousky, které byly z místa kdy vydány. Pražákům tak není co závidět. I docela malé hnízdo jako Svoboda nad Úpou bylo během let zachyceno na bez přehánění jistě stovkách různých pohlednic. Když rozumně uvažující maniak rezignuje na možnost získat ty historické, pokusí se bláhově kompletovat soudobé. Ani to není procházka kukuřičným lánem. S jistou nostalgií vzpomínají ti nejstarší na monopol vydavatelství Orbis, jehož produkce se v daném místě nechala usledovat. Pryč jsou i časy docela nedávné, kdy se v prodejně Tabák U Ládi na „hauptštrase" scházeli v nikým nevoleném místním parlamentu diskutéři, které jinde nechtěli. Nabídka regionálních pohlednic byla dostačující a občas obnovovaná. To ovšem ještě nebyl v takové míře rozšířený Internet, ne každý měl mobil s dnes již cekem kvalitním fotoaparátem a Česká pošta držela poplatky za přepravu docela na uzdě, než se nenasytně utrhla ze řetězu. Vinou především těchto faktorů se podle oficiálních odhadů propadl prodej turistických pohlednic za posledních dvacet let až o devadesát procent. Stále se však najdou jedinci, kteří si „čumkartu" navštíveného místa koupí na památku. Stejně tak existují vydavatelé, kteří mnohdy z čirého entuziasmu nechají vytisknout nějakou pohlednici, často jen pro propagaci místa nebo podniku ze kterého jsou živí. To je případ i publikované novinky. Jak tak občas brouzdám z vrozené zvědavosti sběratelskými nabídkami na síti sítí - najednou „pic kozu do vazu" - fungl nová neznámá privátní pohlednice Svobody nad Úpou ze známého vydavatelství Ivana Rilicha. Apartmány Nad Řekou, kde to sakra je? Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Na úzké kose mezi rychlostní silnicí do hor a řekou Úpou hyzdila okolí několik desetiletí ruina staré stodoly, jejíž zbourání bylo předmětem vleklých sporů mezi správou města a nedohledatelným majitelem. Na jejím místě vyrostl zcela nedávno nový penzion. Majitel povýšil nedostatky lokality, hluk z rušné silnice a nevyzpytatelnost v současné době líné a napůl vyschlé řeky, na originální přednosti. Dům oddělil od provozu protihlukovou zástěnou, na úzkém pozemku vybudoval dostačující parkoviště, což každý host uvítá, stejně jako posezení na venkovní terase s romantickým výhledem na balvanité koryto horské řeky. Železo se má kout, dokud je žhavé. A kde jinde, než přímo u kováře. Mladá sympatická dáma s laskavým pochopením pro pošetilá přání starého muže mi po mnoho měsíců vyhlížený nový přírůstek do štůsku současných svobodských pohlednic velkoryse věnovala.

Nepublikováno