Freiheit

Nám, kteří jsme svá nejlepší mladá léta prožívali v druhé polovině padesátých let minulého století, zní známý refrén populární písně stále v uších. Oblíbený slowfox, při kterém jsme se světácky ploužili parketem dávno zbořené kavárny Bílý Kříž v Janských Lázních na hudbu tamní domovské kapely Sextet K club pod taktovkou kamaráda Honzy Koliska, zněl často i na rozhlasových vlnách Českého rozhlasu v podání mnoha tehdejších pěveckých hvězd. Lavičku v jasmínu s melodií pianisty Vlachova orchestru Miloslava Ducháče na slova hitmakera Miroslava Zikána, šlágr, který se při různých příležitostech dodnes hraje, zpívala ještě mladá Yvetta Simonová, Laďka Kozderková s podmanivým hlasovým sexapelem, později svým drsným altem Marta Kubišová a celá řada dalších interpretek. My pamětníci však víme, že úplně první ji v roce 1956 nazpívala pro Supraphon s orchestrem Karla Vlacha brněnská zpěvačka od Broma Věra Racková, životní družka baviče Jiřího Štuchala. Kdyby ho znala dnešní pragmatická mládež, namítne, že kecám jako on. Tolik řečí kolem obyčejného kusu exteriérového nábytku. Básnický guru naší generace Jiří Suchý nás ale naučil, že trocha poezie nikoho nezabije.

Takže lavička. V minulosti jich bylo kolem Svobody nad Úpou u vycházkových cest na vyhlídkových místech opravdu hojně. Mezi světovými válkami měli na osazování jednoduchých unifikovaných betonových podstavců doplněných železným U profilem k přišroubování masivních dřevěných latí sedáku a opěradla na frekventovaných místech turistických tras zásadní podíl členové místní skupiny Krkonošského spolku, většinou zároveň i budovatelů vycházkových cest. Svědčí o tom i zkorodovaný „výrobní" štítek s nápisem D.R.G.V. Orts Gruppe Freiheit (Německý Krkonošský horský spolek - místní skupina - Svoboda nad Úpou) kterým označovali drobné dřevěné stavební prvky v terénu, nalezený nejmenovaným hledačem kovů v blízkosti jedné z nich. Některé lavičky vydržely ještě pár let po druhé světové válce, než shnila jejich dřevěná část. Betonové podstavce lze na několika místech najít dosud. Hned na odbočce z Wihardovy promenády, spojující svobodské náměstí s Janskými Lázněmi, na Heleninu cestu k Heleninu prameni byly na krátkém úseku stoupání, ještě před krajem smrkového lesa hned tři odpočívadla. Shodou okolností patří obě uvedená jména do jedné rodiny. Dávno zaniklé romantické promenádě údolím Janského potoka propůjčil jméno její patron a pozemkový vlastník panství Vlčice od roku 1868, pruský komerční rada Hugo Wihard, lnářský velkoprůmyslník z dnes polské Lubawky. Strmější cesta pro zdatnější turisty na hřeben Janského vrchu k jednomu z mnoha lázeňských pramenů s malou studánkou a svatým obrázkem na stromě se jmenuje shodně s pramenem po jeho snaše, manželce Huga juniora Heleně z trutnovského textiláckého klanu Haase. Místní znalce uvyklé na rodinné propletence tehdejší společenské smetánky jistě nepřekvapí, že to byla švagrová zdejšího mecenáše a propagátora Krkonoš Prospera Piette - Rivage, který dlouhá léta spravoval finance Krkonošského spolku. Však i na lesním svahu Kravího vrchu volně propojeném přes řeku Úpu s parkem u jeho neorenesanční vily bývalo několik podobných stylových laviček. Jak dokládají dobové fotografie, první lavička byla kousek od náměstí za vilou architekta Franze Fimmela, později po mnoho let zvláštní školou a v současnosti rodinným pensionem „Vila Zlatinka", odkazujícím na dávnou zlatokopeckou historii města. Malý Vráťa Šorm se o prázdninách na začátku padesátých let na ní očividně nudil. Druhá, zachycená objektivem svobodského fotoamatéra Fritze Hiltschera koncem třicátých let uprostřed nezarostlého svahu s několika jednotlivými břízkami, nabízela výhled na Světlou horu s výstavnou budovou ozdravovny nemocenských pojištěnců, kdysi vyhlášeného hotelu Císařské lázně na jejím úpatí. Dnes je tam novostavba Lesnické akademie. Vzadu za osamělou vilkou z roku 1933 je početná zástavba a na temeni hřbítku s alejí Františka Josefa I. blahé paměti hojně navštěvovaný zábavný Farmapark Muchomůrka. Před vstupem do lesa s výhledem na centrum Svobody nad Úpou s historickým náměstím a vévodící věží někdejší radnice byla a dlužno dodat, že už zase je ta třetí. Po nedávné obnově výklenkové kapličky Panenky Marie s totožnou lavičkou v nedalekém sousedství na Mateční louce ji z vlastní iniciativy a na vlastní náklady obnovil stejný dobrodinec, pilný čmeláček Čermáček. „Divoký skaut" má na stará kolena nutkání páchat dobré skutky, až by ho pochybovači mohli podezírat, že tak chce kompenzovat nějaké hříchy z mládí. Ale tak tomu určitě není - je to prostě dobračisko. Jen víc takových! Rád o nich zase napíšu.

Nepublikováno