Freiheit

Tady seděl. Tady všude seděl, chtělo by se pokračovat v duchu známého kusu Dlouhý, Široký a Krátkozraký z repertoáru pražského Divadla Járy Cimrmana, kdyby těch sedaček bylo víc. Ale protože nemám na mysli zlého obra Koloděje, nýbrž jednu z vysoce postavených šarží rakousko - uherské admirality z I. světové války, korvetního kapitána Franze Mikuleczkého, musím dodat - možná. Taburet byl součástí vybavení interiéru v pseudolidovém historizujícím stylu s řezbářskou výzdobou tak zvaným vrubořezem v zaměstnanecké vile papírenské firmy Piette ve Svobodě nad Úpou. Dům s číslem 178 na hranici katastrů kdysi samostatných územních celků, městečka Svobody a obce Maršov I., byl v blíže neurčeném období mezi světovými válkami bydlištěm spolumajitele papírny Franze Mikuleczkého, uváděného v adresáři okresu Trutnov z roku 1930 jako jednoho z vedoucích. Spolu s hlavním šéfem Dipl. Ing. Ludwigem Piette Rivage a jeho švagrem Karl von Czipkayem.

Jeden z prvních ještě předválečných vojenských pilotů rakouského námořnictva, který v hodnosti poručíka řadové lodi aktivně létal s hydroplánem L 58, velel od listopadu 1915 do srpna 1917 námořnímu letectvu monarchie. Jeho parádní uniformu zdobil nejen ceněný odznak polního pilota, ale i řada dalších vysokých vojenských vyznamenání včetně rakouského řádu Železné koruny a pruského Železného kříže. Narodil se 29. září 1884 v Miškolci v Uhrách. Po další vojenské personě s vazbou na Svobodu nad Úpou, viceadmirálovi Franzi von Holubovi, jehož rodiče bydleli jistý čas v budově starého bělidla v sousedství zmiňované vily, „zdědil" manželku Elisabet Piette Rivage, se kterou koupil již před koncem války zámek Freudenstein v jižním Tyrolsku, dnes Castel Lodrone u Bolzana v Italii. Od roku 1938 zde byli oba trvale hlášeni - Elli na zámečku zemřela v roce 1960 a Franz o čtyři roky později. Nimrat se v příbuzenských vztazích obou důstojníků s podnikatelskou rodinou Piette je v životopisu jednoho dřevěného štokrlete nepodstatné. Malé uvedení do souvislostí je však na místě. Čestného občana Svobody nad Úpou, „Otce Krkonoš", Eduarda Marii Prospera Piette Rivage snad není potřeba představovat. Franz Holub byl syn jeho sestry Marie Pauly a Elisabet dcerou Prosperova bratra Julia. Zda ji švarný maďarský letec o dvacet let staršímu námořníkovi odloudil těžko soudit. Avšak možnost, že bonviván Mikuleczký sedával právě na tomto taburetu, reálně existuje. Po druhé světové válce obývala místnost se stylovým nábytkem rodina Střížova. Nepřejte si vidět to zděšení v očích milovníka starožitností, když někdy v polovině šedesátých let minulého století zahlédl sklepním okýnkem starého pána, jak na rozviklané stoličce stažené provazem štípá dračky na zátop do kamen. Víc než osobní šarm a přesvědčovací metoda zvaná loudění zapůsobila nabídka bytelného bukového špalku výměnou. Slepit rozklíženou šestibokou podnož byla pro vyučeného dřevokaze hračka. Po obnově lazury ožila i bohatě vyřezávaná ornamentální aplikace z geometrických vzorců a rozvilin. Ani stejně vyřezávaný sedák neutrpěl dlouholetým používáním kromě několika drobných škrábanců výraznější újmu. Papírenský chemik s prvorepublikovou noblesou, vysokoškolským vzděláním a slušným vychováním ho vždy prozíravě chránil nějakým starším podloženým prkýnkem. Novému majiteli sloužil taburetek jako dekorační doplněk historického harmonia, na které v nemuzikální rodině stejně nikdo nehrál. Jen občas v dobách předpočítačových si sedátko někdo přesunul k multifunkčnímu stolu při vyřizování písemností. Po čase nahradil nepraktický hudební nástroj z dílny renomovaného trutnovského výrobce vytoužený a díky objemným zásuvkám daleko užitečnější starožitný psací stolek. Sedačka má v rodném listě s největší pravděpodobností datum totožné s dobou výstavby zaměstnanecké vily v polovině dvacátých let minulého století. Její příběh takto zapsán zní tak nevěrohodně, že může být pouze pravdivý.

Nepublikováno