Freiheit

Nesporným architektonickým přínosem posledního desetiletí do celkem neměnného vzhledu Svobody nad Úpou je vedle pensionu s pečovatelskou službou areál středního odborného učiliště lesnického. Neznalými turisty je často pro své umístění docela pochopitelně považován za moderní vícehvězdičkový horský hotel. Také interiéry, splňující slušný mezinárodní standard, by je v omylu jen utvrdily. Asi se tak vtírá do mysli duch původního objektu, který hotelem opravdu byl.

Svatojanská Teplice, nynější Janské Lázně, byla od objevení léčivých pramenů, kterých je v lázeňských průvodcích uváděno na tři desítky, až do roku 1867 nedílnou součástí Svobody nad Úpou. Neznámý stavebník svobodského čp. 134 umístil honosnou celodřevěnou budovu strategicky přesně na hranici katastrů obou obcí, na jižní svah údolí Janského potoka, poblíž vydatného pramene léčivé minerální vody. Pro vysoký obsah železa je znám jako Ocelový nebo také Císařský. Podle něj byl pojmenován i pension Kaiserbad - Císařské lázně. Zápis v novodobé kronice učiliště to datuje kolem roku 1830. Na tak zvané indikační skice stabilního katastru z roku 1841, která je spolehlivým podkladem pro další mapování, jsem však budovu zakreslenou nenašel.To jen podporuje domněnku, že vznikla později. Celkem logicky se nabízí datum po roce 1848, kdy se na náklady majitelů vlčického panství von Silbersteinů začala budovat cesta spojující Svobodu a Janské Lázně, dnešní Horská ulice. Teprve ona rozproudila stavební ruch v okolí a místo získalo na ceně. V jeho těsné blízkosti byl dokonce otevřen lom na kámen, známý pozdějšími nálezy překrásných dendritů.Cesta byla dokončena v roce 1853, již za peníze svobodské obce. Ta musela na úhradu úvěrů ještě v roce 1857 pokácet a prodat dřevo z obecního lesa na protějším Klippelberku. /Název Čepelí vrch pro tuto část Janského hřebene zavedený po roce 1950 se neujal./ V té době byla také podél cesty vysázena lipová alej. Soudobý kronikář s pečlivostí hospodáře zapsal i cenu každého jednotlivého stromku - neuvěřitelný 1 zlatý. Prořídlá řada mnohokrát zohavených kmenů  dosud stojí. Na začátku stromořadí u poslední chalupy tehdejší zástavby, dal donátor Hofman v roce 1865 postavit do skupiny stromů pískovcové sousoší korunování Panny Marie. Bezbranný terč vandalů je dnes necitlivě nalepen na zeď nevzhledné tovární budovy firmy Japio.

Zdánlivě osamělý pohostinský podnik byl hojně navštěvován lázeňskými hosty, kteří zastávkou zde korunovali příjemnou procházku promenádním lesem. Pan hostinský jistě horlivě podporoval zvěsti o blahodárném působení Císařského pramene na mužnou sílu pravidelných konzumentů. V dřevěném altánu nad pramenem, který prý stál ještě v roce 1917, se měl co ohánět, aby početnou pánskou společnost obsloužil. Není asi vinou chutné minerálky, že pension u svobodských žen nepožíval valné pověsti. Původní budova do základů vyhořela jen proto, že bránily svým mužům v hašení požáru. Nový vzhled rekonstruovanému domu vtiskl majitel Eisner po roce 1899. Vydržel přes devadesát let. V roce 1908 koupil podnik spolek vojenských veteránů, který ho užíval až do roku 1918. Koncem I. světové války už byly dřeváky c. k. rakouských vysloužilců asi to jediné, co v skomírajícím mocnářství ještě klapalo. Poté vlastnili budovu krátký čas manželé Pušovi. Za jejich éry zde byla ubytována vojenská jednotka legionářů z Francie o síle 36 mužů. Zřejmě i jejich předchůdci z 28. pěšího pluku, kteří do neposlušné, převážně německé Svobody nad Úpou, dorazili 28. prosince 1918, aby zde zavedli československý pořádek a  setrvali do léta 1919. Téhož roku přešel podnik do majetku světoznámého výrobce mýdla s jelenem, firmy Schicht z Ústí nad Labem. V roce 1921 se majitel opět změnil. Nemocenská pojišťovna v Trutnově zde zřídila léčebnu pro pojištěnce z okresu Trutnov, Broumov a uhelných dolů v Žacléři. Soustřeďovali se tu především nemocní tuberkulozou. Množství propagačních pohlednic z té doby nabízí nejen čistý horský vzduch a sluneční lázně, ale zaznamenává i stavební proměny. Především na přelomu třicátých let, kdy vyrostla přístavba zvýšená později o patro, opalovací terasy a bazén v zahradě. Ve válečném roce 1942 převzala správu zařízení Zemská pojišťovna v Teplicích - Šanově, která ji vzápětí předala wehrmachtu. Lazaret pro raněné vojáky, později pro nemocné TBC fungoval až do konce války.

Uklidňující pohled do zeleně lesa na protější stráni trochu pokazila jen větrná smršť 27. října 1930, která zcela zdemolovala porosty na mnoha hektarech v okolí. Zato v zimě byl výhled zpestřen neokoukanou podívanou na odvážné skoky na lyžích. Dřevěný skokanský můstek, k jehož postavení daly podnět mezinárodní úspěchy sportovního idolu svobodské omladiny, místního rodáka Franze Wendeho, vyrostl zotavovně přímo před okny koncem dvacátých let. Po slavném účastníkovi zimní olympiády v Chamonix dostal můstek i jméno a jeho zbytky vydržely na stráni až donedávna. Dodnes je na svahu lyžařský vlek a krátká, ale náročná sjezdovka. Dopravní ruch se z přilehlé komunikace přesunul poněkud níž do údolí již během první světové války. Státní silnice z náměstí ve Svobodě k panské hájence na předpolí Janských Lázní byla zprovozněna v roce 1916. Pěší turisty odlákala romantická promenádní Wihardova cesta údolím Janského potoka. Úsek dlouhý téměř půl kilometru, otevřený v srpnu 1931, stál svobodskou pobočku Krkonošského spolku, která jej i nadále pečlivě udržovala, 10 496 Kč.

Prvním administrativním správcem po osvobození byl zubní technik Karel Šváb, který tu zároveň provozoval praxi. Již v srpnu 1945 se dostavil zástupce  Ústřední národní pojišťovny v Praze, s úkolem zřídit zde zotavovnu ROH. Lidový název ozdravovna se v ústním podání udržel mnohem déle než sami odboráři. Ti objekt v roce 1952 předali národnímu podniku Texlen, jako kompenzaci za textilní továrnu  Johanna Etricha /shodou okolností svobodského rodáka/. V jeho někdejším mlýně v Trutnově, byl totiž rozhodnutím strany a vlády zřízen Okresní ústav národního zdraví. Počáteční úmysl vedení Texlenu pořádat ve Svobodě školení svých zaměstnanců, vystřídala potřeba internace 120 řádových sester dominikánek, františkánek a karmelitánek, nuceně pracujících v nejhorších provozech přádelen lnu v Maršově, Mladých Bukách a Kalné Vodě. Jeptišky se během roku 1956 vystěhovaly do Švýcarska a budova pak zůstala léta neobydlena a chátrala. Zubu času vydatně pomohl i tříměsíční pobyt demoliční jednotky ženijního vojska, která vedle likvidace opuštěných budov v pohraničí, dostála svému názvu a značně zdevastovala i místo svého dočasného pobytu. Několik někdejších svobodských kohoutů si ještě občas vzpomene, jak chodili natřásat své peří pod okna budovy koncem padesátých let. Za záclonami se ukrývaly tváře mladých učnic z přeplněného textilního učiliště v Adršpachu. Většina projektů na nové využití, ať již zřízení kojeneckého ústavu, dětského domova, plicní léčebny či domova pro přestárlé občany, ztroskotala na potřebě  rozsáhlých investic na opravu. Teprve v květnu 1961 sem byla ze Špindlerova Mlýna přemístěna lesnická ZUŠ. Z osobností známých i čtenářům Krkonoš působili na škole např. její dlouholetý ředitel Zdeněk Balcar, autor zajímavých článků a mnoho roků člen redakční rady, nebo ing. Josef Vágner, pozdější ředitel zoo ve Dvoře Králové nad Labem. Po listopadu 1989 došlo na škole k výrazným personálním změnám a s novým ředitelem Mgr. Janem Korbelářem i k horečné stavební činnosti. Za několik let nezůstal téměř doslova  kámen na kameni. Jen vnímavý a znalý pozorovatel rozezná v části elegantní hlavní budovy s balkonem citlivě vkomponované někdejší tzv. nové křídlo a pod nástavbou moderních učeben nevyhovující garáže spíchnuté horkou jehlou koncem sedmdesátých let. Prostavěných téměř 100 milionů Kč je na areálu lesnického učiliště vidět na první pohled. Kdo měl to štěstí a mohl si prohlédnout interiéry od počítači ovládaných pracovišť bez obsluhy, kterým se jen ze setrvačnosti říká plynová kotelna nebo strojovna vzduchotechniky, přes podzemní střelnici s nejmodernějšími parametry, využívanou nejen policií ČR, ale i komerčně, přes účelné a vkusně zařízené učebny, pracovny a pokoje frekventantů až třeba po přívětivou jídelnu s barem, neskrblí chválou. Zmizí-li jakýkoliv starý dům, který má duši a historii, alespoň zčásti tak popsanou jako bývalé Císařské lázně, je to nenahraditelná škoda. Jsou ale případy, kdy to neplatí. Moderní komplex lesnické školy ve Svobodě nad Úpou, chlouba města, je jedním z nich.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/9