Freiheit

Ať se to komu líbí nebo ne, říjen, byť sebekrásnější, je na horách neklamným předvojem zimy. Až opravdu zbělají stráně, potáhne zase ten pestrobarevný cirkus skijáků k oblíbenému maršovskému vlekařskému areálu Duncan. Teď ještě je lokalita patřící do SkiResortu Černá hora - Pec relativně opuštěná. Za poklidnou idylou osamělého hospodářského stavení v malebném údolí Černohorského potoka první poloviny minulého století s popásajícími se několika kusy dobytka na rozlehlých stráních však současnost značně pokulhává. Někdejší Heinschův statek se dnes téměř ztrácí v chaotické kolotočářské změti provozních budek vleků a lyžařské školy s přemírou vlezlých reklam a poutačů, jejichž invaze v sezoně ještě zesílí. Historie nejmladšího zdejšího hospodářství se začala psát na samém počátku 20. století, kdy mu bylo přiděleno číslo 65 a spojení s rodinou Heinsch se postaralo o název „Heinsch Hof". Heinschův dvůr vznikl na pozemcích mnohem většího zaniklého Schubertova dvora, na jehož základech stojí i nedaleký Růženin dvůr s čp 63, nazvaný po milované dceři pozdějšího majitele, továrníka Prospera Piette Rivage Rose, které se domácky a na rozlišení od matky říkalo Rosel - tudíž „Rosel Hof". V lidovém podání se i kopci v zimě rozbrázděnému sjezdovkami prý říkalo Heinschův. Dnes se pro celou lokalitu používá jméno přenesené z nedaleké výstavné vily anglického lnářského podnikatele a diplomata sira Frederika Wiliama Duncana, půsbícího na Trutnovsku, bohužel s tou trapně zkomolenou výslovností „Dunkan".

Koňský handlíř a obchodník s dobytkem Franz Heinsch, který vládl selskému hospodářství pevnou rukou několik desetiletí, se narodil v Maršově II 1. prosince 1878. Prostorný zděný dům doplněný stejně objemnou stodolou si vystavěl krátce po sňatku ve svých 25 letech v roce 1903. Hned v následujícím roce v srpnu se v něm jeho mladé manželce Františce v necelých jednadvaceti narodila první dcera Emma, následovaná postupně bratry Josefem, Walterem a Aloisem. Na dobové fotografii od neznámého fotografa je vidět prašná údolní cesta do Janských Lázní, kopírující částečně oblíbenou Piettovu promenádu vybudovanou místní sekcí Krkonošského spolku. Ani se nechce věřit, že klikatící se regulované koryto Černohorského potoka sloužilo ještě v druhé polovině 16. století k plavení dřeva ze svahů Světlé a Černé hory. Dál už jen romantikou dýchající primitivní mostek z dřevěných kuláčků, travnaté stráně a všeobjímající les s kulisou horských hřebenů na obzoru. Při odložení růžových brýlí i okouzlený pozorovatel musí uznat, že tu hospodaření asi nebylo zrovna lehké. A přitom to od civilizace zas tak daleko nebylo, jak dokládá další obrázek s dosud stojící dřevěnkou kousek od hotelu Prom na Piettově náměstí. Stojí i budova dnešní rybárny úplně vlevo, za níž téměř na dohled lze rozeznat štít Heinschova statku. Chloubou každého většího sedláka bylo jeho koňské spřežení, na jehož vyšňořených postrojích si velice zakládal. Mezi ozdobnými cetkami, přezkami a poklicemi z vyleštěné mosazi na pevném řemení dominoval na pohřbetníku nebo na chomoutu různě tvarovaný darmovis. U známých povozníků často i s celou adresou. Tak jako po leckterém trampovi zbude jako památka na významné potlachy jen svazek vypalovaných a malovaných camrátek z březových plátků s domovenkou pořádající osady na rubu, po dávném hospodáři zůstanou často jen vzpomínky pamětníků a někdy třeba i ten darmovis. V tomto konkrétním případě docela prostá kovová tabulka bez okras, visící nad dveřmi v horské chalupě milovníka starožitností.

In.: Svoboda fórum XXIX. ročník, číslo 822 říjen 2018