Ten úplně první, sotva den po „Velkém Třesku" v jednačtyřicátém ve zparchantělém státním útvaru „Protentokrát Böhmen und Mähren", stejně jako několik dalších, si nepamatuji. O tom dnešním jsem schopen podat svědectví. Jedna hodina navíc vlivem přechodu na zimní čas mi hned ráno nabourala zažitý stereotyp. Protože mi hodinky nikdy neslušely, už drahně let se spoléhám jen na ty své biologické. Když je tma spím, když mám hlad jím, když je světlo pracuji - samozřejmě přeháním, spíš lelkuji - a tak si pomalu žiji. Nějaký zmatený Alfréd, o kterém málokdo ví, že má taky dnes svátek, přijel na bílém koni. Venku je typický kořalkový čas, vhodný k celkovému učesání myšlenek. Sjíždím internetovou nabídku článků ostrých hochů z Reflexu, Marka Stoniše, Bohumila Pečinky, Jiřího X. Doležala, Jiřího Štefka, Karla Steigerwalda a mnoha dalších, komentujících křupanské chování hradního pána na stolci králů a je mi smutno, kam až lze klesnout i v době oslav tak významného výročí, jako je 100 let od založení samostatného státu. Ten příjemný pocit z hlubokého podhradí, kdy jsme se v docela hojném počtu sešli u vysazení Stromu Svobody - to velké písmeno je na místě, jsme přece ve Svobodě nad Úpou - pomalu vyprchává. Těší mě jen můj osvědčený cimrmanovský trik, propašovat se mezi VIP účastníky při fotografování, protože fotografie je snad to jediné, co přetrvá, až my tu nebudeme. Nevsadil bych ani pětník ani na tu lípu. Jedna taková už byla vysazena před sedmdesáti lety u kostela a kde je jí konec? Foto Josef Čermák
Nepublikováno