Freiheit

Postavit nepozorovaně o filipojakubské noci před prvním májem své milé Máje pod okny májku, jít spolu v jednom týdnu do prvomájového průvodu odkud nás vyhnal májový lijavec a zakrátko na majáles, pak odpoledne místo k lesu na májovky (Calocybe gambosa) ještě do kina Máj na Pohádku máje (bohužel bez Stelly Májové), to se mohlo podařit ve Svobodě nad Úpou snad jen v roce 1956. Sotva stačila májka uschnout Mája se nečekaně odstěhovala neznámo kam, prvomájové průvody už dávno přestaly být in, májové deště jsou čím dál větší vzácností, tehdejší majáles byl v Trutnově na dlouhou dobu poslední a po letech už se studentské juchání pro spořádaného otce rodiny jaksi neslušelo. Na Sluneční stráni v místech kde rostly májovky, vyrostly rodinné domky a Pohádka máje dnes dojme leda v televizním pořadu pro pamětníky. Nakonec i okouzlující Stella Májová, rozpustilá princezna Zpěvanka ze slavné pohádky Byl jednou jeden král s Janem Werichem a Vlastou Burianem, zemřela téměř zapomenutá v požehnaném věku někde v Kalifornii. A kino Máj je pro celou jednu nejmladší generaci svobodských diváků pojem neznámý.

Definitivně bylo uzavřeno v polovině prázdnin roku 2001. Pro mnoho pamětníků je už také jen nostalgickou vzpomínkou. Do dnes již značně zdevastované budovy staré radnice, která je stále charakteristickou a jedinou dominantou náměstí Svornosti se nový kinosál přestěhoval po půl roce intenzivních stavebních úprav z nevhodných prostor sokolovny, kde se promítaly filmy od roku 1920. Na přestavbě radničních místností v prvním patře se započalo již v polovině prosince a občané Svobody tu odpracovali (samozřejmě, jak se tehdy zdůrazňovalo dobrovolně) 3 351 brigádnických hodin. Hodnota díla činila včetně 25 000 Kčs státní dotace celých 200 000. To jen pro zajímavé srovnání s předpokládanými náklady na plánovanou rekonstrukci budovy, která je nevyhnutelná, nechceme - li další významný kus historie města zcela odepsat. V období 1952 - 1956 byl předsedou MNV Karel Vacek, který slavnostně otevřel nové kino Máj pro veřejnost 8. května 1955 při promítání českého historického filmu Psohlavci. Představení se účastnila delegace tvůrců v čele se scénáristou Otokarem Kirchnerem a herečkou Jiřinou Steimarovou. Zdalipak si ještě tehdejší pionýři Klepal a Kvačková vzpomenou na svých několik prvních minut slávy, kdy jim předávali květiny? Pro pražskou filmovou a divadelní hvězdu ze starobylého komediantského rodu zase musel být po hudebním vystoupení svobodského smyčcového kvarteta nezapomenutelným zážitkem oběd v Národním domě. Uším současníků zní číslo 550 filmových představení za rok, jako například v roce 1957, ještě před zařazením kina do 1. třídy pro výběr filmů v roce 1960 a rozsáhlou rekonstrukcí na hlediště se širokoúhlým plátnem o dva roky později, jako vyprávěnky barona Prášila. Filmy se točí pořád, možná víc než dřív. Jen jejich konzumace se silně změnila. Diváci zpohodlněli a lákavá možnost shlédnout i nejnovější filmy díky vymoženostem moderní techniky mnohem levněji z gauče v obýváku bez nutnosti svléknout tepláky a utrácet další kačky za kbelíky popcornu stojí za ekonomickým propadem mnoha malých venkovských kinosálů. Uživí se tak ještě multikina díky předraženým vstupenkám na zahraniční velkofilmy podporované reklamním průmyslem. Taková je bohužel realita. Přesto mám dojem, že se mnohých vymožeností vzdáváme příliš odevzdaně. „Včera" to bylo kino, nedávno spořitelna s tradicí v místě od roku 1891 nebo postupně mizející obchody a služby. Utichly stroje kdysi věhlasných papíren. Už jednou měla na kahánku železniční doprava, papalášská věrchuška si neustále nebezpečně pohrává s myšlenkou na likvidaci pošty. Nezbývá než doufat, že nás ten pokrok nevyžene zpátky na stromy.

In.: Svoboda fórum XXX. ročník/číslo 828/květen 2019