Freiheit

Ruku na srdce. Kdo z vás neměl v mládí památníček? Spolužáci a kamarádi do něj kreslili naivní obrázky doplněné opsanými veršíky na památku. V pubertě už se mnohým nezdály dost duchaplné a památník skončil někde na dně zapomenuté zásuvky dětského pokojíku. Po letech vykouzlí úsměv na tváři a probudí sentimentální vzpomínky. Relikt měšťanských dcerušek z 19. století, mnohdy ceněný jako literární doklad doby, se v módních vlnách vrací stále. Nejnověji je často podporován rodičovskou snahou odpoutat aspoň na chvíli dítka od virtuálního světa Facebooků, Twiterů a Instagramů. Když ještě neexistovaly tyhle ďáblovy vynálezy, tak zejména děvčátka sotva se popasovala se záludností české abecedy, už si navzájem vyměňovala památníčky v touze nashromáždit co nejvíc zápisů. Asi jako se dnes předhánějí v počtu získaných „lajků". Aby si však založili památník kluci právě škole odrostlí, je spíš výjimka. V roce 1926 čtrnáctiletý drogistický učeň u strejdy v Červeném Kostelci Vlastík Hák, poválečný národní správce Richterovy drogerie na svobodském náměstí svůj sešitek maskoval štítkem „Poesie". Na úvod si místo obligátního vpisku „Můžeš kreslit, můžeš psát, jenom listy netrhat" nejspíš někde opsal verše. Starosvětské výrazivo pomíjím, ale všimněte si písma! A to určitě nebyl žádný premiant. Ve stejné době si namaloval i siluetu klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie v rodné Nové Pace.

Němečtí kluci ve Freiheitu v časech první světové války měli na vizuál památníku jiný názor. Desky improvizovaného alba ze školního sešitu Josefa Erbena z čp. 171 na Sluneční stráni, kde je dnes soukromý Modrý pension mluví za vše. Stránky jsou z valné většiny vyzdobeny dobovými válečnými pohlednicemi a nálepkami jazykově spřízněných spojenců - Rakousko - Uherska a Německa. Stejnou symboliku mají i zápisky bratrů Gallových z roku 1918. Adolf později pokračoval ve výrobě otcova bylinného likéru „Koppengeist" pod značkou „Gall Bitter" po druhé světové válce i v Německu. Při otevírání vycházkové trasy Via Piette ho mnozí přítomní měli možnost ochutnat. Alfons se k rodině vrátil ze sovětského zajetí až v roce 1952. Jeho syn Herbert násilně vystěhovaný z rodné Svobody nad Úpou jako šestiletý do poválečné sovětské zóny, budoucí NDR, je v současnosti zástupcem bývalých svobodských občanů v Německu. K našemu městu má nostalgický vztah a je na své rodiště hrdý. Pečlivě se jako jeden z mála stará o rodinné hroby na místním hřbitově. / Památníček si v roce 1948 pořídila i snaživá žačka třetí třídy svobodské školy Helenka Mervartovic. Pozdější „hodná paní učitelka" jak si ji pamatují za víc než 35 let působení za katedrou početné generace místních školáků. Mezi kyticemi, holubičkami, srdíčky a andělíčky nenápaditých spolužaček a spolužáků vyniká originální kresba známých hor od budoucí výborné lyžařky z Janských Lázní. I třídní učitel František Koudelka připojil k lakonickému ponaučení „Kdo nemá kuráže - nic nedokáže" jednoduchou kresbu. / Pan učitel Koudelka, dlouholetý kronikář města maloval rád. Jeho kresby oživují nejen stránky kroniky, ale byly součástí i dnes údajně ztracených obrazových příloh s partiemi ze Svobody nad Úpou v druhé polovině minulého století. Zachytil například někdejší obecní valchu s čp. 16 přestavěnou na byty. Dnes s novou zateplenou fasádou téměř k nepoznání. K vyhlášenému turistickému cíli altánku na Muchomůrce už dnešní výletníci nemíří za vyhlídkou, ale za atrakcemi a zvířátky blízkého Farmaparku. / Jiné svobodské školačce v jiné době namalovala jiná paní učitelka jiný pohled na Krkonoše. / Idylické kresby obou svobodských kostelíků v pro hory typickém zimním hávu nebo pohled na liduprázdné náměstí Svornosti od současné místní malířky Aleny Táslerové by byly vítanou ozdobou ve fiktivním památníčku každého patriota. Nezavrhujte vzpomínky - jsou to jediné, co vám zůstane.

In.: Svoboda fórum XXX. ročník, číslo 831, srpen 2019