Freiheit

Takhle nějak by se ve stylu proslulého „dabl ou sevn" se cvaknutím podpatků mohl představovat pruský rytmistr ve výslužbě Hugo Wihard. Kdyby ovšem neohroženého tajného agenta Jejího královského Veličenstva ve službách britské MI6 znal. Kterého Huga mám na mysli? Z historie znám dva a v tom je ta potíž. Otec a syn stejného jména bez uvedení životopisných dat motají hlavy nejen pozdějším badatelům. Podobně jako nám ve Svobodě nad Úpou zdejší nejznámější podnikatel Prosper Piette. Ti byli dokonce tři. Otec zakladatel *1806, nejslavnější syn „Otec Krkonoš" *1846 a „mladej" - synovec předešlého působící v Plzni *1879. I při určování drobných sběratelských památek je třeba být neustále ve střehu a s pomocí zdravého selského rozumu a obyčejných kupeckých počtů chladnokrevně a logicky uvažovat. Ne vždy se to daří a každý kdo trochu publikuje, má nějaký ten přešlap ne-li přímo kopanec jistě na kontě. Stačí jen zalistovat v dostupné literatuře (o internetu ani nemluvě) a nestačíte se divit. Každý nemá čas, potřebný „sicflajš" a někdy ani chuť dokutat se k původním pramenům. I když i v nich jsou chyby. Proč tak zeširoka o nějakém Wihardovi? No protože to vůbec nebyl jen tak někdo holenkové. Jako majitelé pozemkového statku Vlčice měli Wihardové docela blízkou vazbu na naše město, v jehož okolí je hned několik míst spojených s jejich jménem. Bohužel, slušelo by se napsat spíš, bylo.

Wihardova promenáda ze svobodského náměstí malebným údolím podél Janského potoka až do centra Janských Lázní existuje v celé své délce už jen ve starých mapách. Císařský pramen zachycený do malé kašny na hranici katastrů jmenovaných mist při této idylické vycházkové cestě, který majitel panství osobně 6. září 1871 při jeho vysvěcení navštívil je téměř nepřístupný. No a studánku Helenina pramene v lese na Janském hřebeni se svatým obrázkem na stromě najdou jen znalci nebo náhodní houbaři. Ti zase nevědí, že se pro jeho někdejší líbezné zurčení jmenuje po Wihardově hudbymilovné manželce Heleně (1859 - 1912) z rodiny trutnovského lnářského magnáta Aloise Haase. Česko-polská příhraniční spolupráce je v současné době trendy. Nezaškodí tedy nakouknout pro informace do Lubawky kousek za Žacléřem, kde měli Wihardové hnízdo. Na rozdíl od biblických mudrců přišel prapředek rodu s příslovečným jménem Adam Wihard (1659 - 1744) do Slezska od západu přes Grüssau, dnešní Krzeszów, aby se usadil v tehdejší Liebau. Jeho jediný syn vystudoval práva a původně začal obchodovat s vínem. Později založil velkoobchod s lněnou přízí. Hugo Dionysius Wihard zakladatel lnářské firmy „H. a F. Wihard AG" se narodil v Liebau i/Schl. 9. října 1816 do rodiny obchodníka s plátnem Franze Antona Wiharda (1771 - 1841) a jeho ženy Marie rozené Linke (1786 - 1853) z dnešní městské části Ulanowice. F. v názvu společnosti patřilo jeho nejstaršímu synovi Friedrichovi, který později krátce vlastnil velkostatek Heřmanovy Sejfy, dnešní Rudník. Po jeho předčasné smrti v roce 1877 ho v podniku vystřídal mladší bratr Franz. Právě zmíněný Hugo I. koupil v roce 1868 za 405 tisíc 500 zlatých z pozůstalosti po Eduardu Josefovi Theerovi ze Silbersteinu od Nadačního fondu university ve Vídni a v Praze vlčické panství včetně Janských Lázní. Ty však podle předběžné dohody vzápětí prodal svému obchodnímu partnerovi a zároveň tchánovi továrníku Stefanovi z Hostinného, jehož dceru Marii Dorotheu pojal za manželku 14. 10. 1845. Komerční rada Wihard, dlouholetý člen městské rady zastávající i úřad starosty, poslanec provinčního parlamentu a deset let předseda Obchodní komory v Kamenné Hoře zemřel 28. července 1887. Posmrtně byl za 40 let oddané služby ve prospěch města Liebau jmenován čestným občanem. Jeho dědic Hugo Wihard mladší (14. 6. 1852 - 10. 1. 1915) řídil tkalcovny lněné příze po smrti bratra Franze (1856 - 1903) se stále stejným názvem až do svého skonu sám. Pro nás Krkonošáky je potěšující i zjištění, že většina příslušníků Wihardovy rodiny byla členy Krkonošského spolku a jeho štědrými přispěvateli. Hugo osobně byl dlouholetým předsedou místní skupiny ve Vlčicích. Rytmistr jízdy ve výslužbě, nositel pruského Řádu červené orlice 4. třídy, rytíř rakouského Řádu železné koruny, komandér ruského Řádu sv. Jiří a dalších vyznamenání odešel jako poslední mužský potomek šesté generace rodu Wihardů, majitelů textilních továren na slezské, dnes polské i české straně státní hranice. Zní jako pohádka, že měl tři dcery. Helena se vdala za továrníka Ernsta Webského z Tannhausenu (Jedlinka v Polsku). Gertrud (1879 Vlčice - 1950 Vídeň) našla štěstí po boku maďarského barona Cyörgy Frigyes Karg von Bebenburg, narozeného kupodivu v Hostinném v roce 1874, pozdějšího podplukovníka generálního štábu ozbrojených sil R-U monarchie. Herta si vzala Moritze von Partyku. Také on udělal kariéru jako podplukovník c. k. telegrafního regimentu. I s dámami Wihardovými by se nepochybně dala strávit nejedna vzrušující noc nad archivními materiály, ale to už je docela o něčem jiném. Vraťme se tedy zpět k několika sběratelským drobnostem avizovaným v úvodu. Vlčická knihovna byla vyhlášená již v dobách Zilvárů a je všeobecně známo, že z ní za pobytu v Bílé Třemešné čerpal vědomosti učitel národů Jan Amos Komenský. Knižní značka posledního Wiharda s iniciálami neznámého autora V. P. je datovaná letopočtem 1911. Ústředním motivem je sídlo panství zámek ve Vlčicích spolu se zajímavým návrhem „mluvícího" erbu. Sběratelům pohledů občas projdou rukama snímky Wihardových textilek. Na uvedené pohlednici ze začátku 20. století je domovská továrna v Lubawce založená v roce 1858 a ve výřezu přádelna v Žacléři, zakoupená po Adolfu Theerovi ze Silbersteinu v roce 1875. Za bonus lze považovat zeťákovu tkalcovnu v Jedlince. Ze skrovné numismatické nabídky je docela zajímavá nedatovaná zinková účelová známka akciové společnosti H. a F. Wihard v hodnotě 5 feniků ve tvaru pravidelného osmiúhelníku připomínajícího vzdáleně buňku včelího plástu (která je ve skutečnosti šestistěnná) o průměru necelých 20 milimetrů. Notafilie zastupuje akciový certifikát téže firmy v hodnotě 500 říšských marek vydaný v roce 1929 přeražený pozdějším razítkem na RM 600. Svobodskou troškou do mlýna je úsek Wihardovy promenády s altánkem u Císařského pramene na historické pohlednici.

Nepublikováno