Navzdory v pozdním večeru nesvátečně zakaboněným tvářím vybraného komparsu ve Vladislavském sále Pražského hradu při udělování vysokých státních vyznamenání prezidentem republiky, u nás na Sluneční stráni byl 28. říjen krásným prozářeným podzimním dnem. K romantice malebných horských chaloupek má naše unifikované papundeklové bydlo, vyráběné v sedmdesátých letech minulého století v licenci podle německého mustru jako montovaná stavba „na klíč" Rudnými doly Jeseník na hony daleko. Ale nechtějte objektivní pohled od někoho, kdo se na výstavbě vlastníma předníma nohama podílel. Věděli jsme dobře, že strohá jednoduchá stodůlka typu OKAL 117 není žádný výkvět současné architektury a umístění ve svahu na zvýšený suterén domku na kráse nijak nepřidalo. Momentální pozitiva však převážila. Bylo to v těch dobách nedostatku stavebnin a laického stavění svépomocí po mnoho let nezvykle rychlé, relativně bez peněz protože alles na dluh (hypotéka na třicet let se nám v rozpuku sil nezdála nijak strašidelná) a brali jsme to po desetiletém provizoriu především jako slušné bydlení. Pamětní deska, že v tomto domě český génius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel je jen nesmělý pokus o ždibíček pomyslné regionální slávy alespoň na této mezi.
Zato to místo, ta panoramata! Staří Svoboďáci se po staletí bojácně choulili dole v údolí podél řeky a sem na obhospodařovávané terásky Kravího vrchu vyháněli na pastvu jen kravky živitelky. Přitom pohled na zapadající slunce nad oblinami Černé hory a Světlé evokujícími ve zjitřené fantazii na první pohled mohutná ňadra ležící obryně je zadarmo a nikdy se neomrzí. I když původní horáci říkali, že když je z Kúhbergu vidět Černá hora, bude pršet. Na logický dotaz a co když není vidět, odpovídali se smíchem. Tak to už prší! Není to tak docela pravda, jak dokumentuje i dnešní fotografie - www.fanca.cz. Jen ten kopec je čím dál strmější a někdejší zahrádka jako dlaň nám pomalu přerůstá přes hlavu. Pořád se ale dovedeme dívat okouzlenýma očima a při srovnání s nevkusnými stavitelskými výtvory ze řetězu utrženého „podnikatelského baroka" posametových let devadesátých nebo rádoby módních výstřelků některých ambiciózních architektů současnosti se zaštítit parafrází na slova klasika: „Zem, z níž jsme vyšli, je nejkrásnější a nic na ní není. Oči mé mladosti ji věnčí, má krev tam teče". Z ochozu Stezky korunami stromů, nejmladší turistické atrakce Janských Lázní v dáli vlevo na obzoru mi občas někdo mává. Jen už bohužel nepoznám, kdo to je.
Nepublikováno