Freiheit

V časech kdy „boží dar" nepekli ve velkém jako bokovku předsedové vlády, ale opravdoví pekaři, bývalo ve Svobodě nad Úpou hned několik mistrů tohoto počestného cechu. Podle trutnovského badatele Dr. Aloise Mühlbergera (1891 - 1965) s odkazem na urbář panství Vlčice čítala Svoboda v polovině 17. století 88 domácností. Z nich bylo osm samostatných pekařů. Hospodářský ředitel vlčického panství Kristián Kašpar Finck jich v dubnu roku 1754 napočítal celkem šest. A ještě téměř celou první polovinu minulého století jich bylo nejméně pět. V té době provozovali starobylou pekárnu v čp. 101 na náměstí Steidlerové, rod usazený v hornickém městečku pod Rýchorami několik století. Po roce 1945 vstával při měsíčku, aby roztopil pec a uhnětl voňavé kvasnicové těsto první národní správce Josef Ryba, takže se jí v ústním podání nových osídlenců začalo automaticky říkat Rybova. I přesto, že záhy po únorovém převratu v roce 1948 připadla státu a kulaťoučkého rebelanta Rybu vystřídal hubený dlouhán Kubíček.

Nebýt objevu drobné ušmudlané dopisní zálepky nebo též pečetky, asi by nikoho ani nenapadlo pátrat, kdo tam válel bochníky, rohlíky a preclíky dříve. A přitom jde o další pozapomenutou dynastii pekařů. Pekaře Franze Pohla narozeného 4. ledna 1774 najdeme jako majitele domu číslo 101 na indikační skice stabilního katastru z roku 1841 i s nepatrnou výměrou pozemku na tak zvané Sluneční straně vysoko na svahu Rýchorského hřebene. V souladu s tím je uveden i v soupisu duší vlčického panství mezi ovečkami svobodské farnosti sepsaném panem farářem P. Antonem Pohleyem k roku 1843 včetně všech rodinných příslušníků v době sčítání obyvatel v domě přítomných. Vedle manželky Marianny a dcer Anny, Terezie a Františky to byli i synové Franz (*1808) a Josef (*1811). Řemeslo se tenkrát zpravidla dědilo z otce na syna a tak lze logicky usuzovat, že Johann patřil až k další generaci. Tomu typově odpovídá i ta zálepka datovaná odborníky do poslední třetiny 19. století. Ale kdo ví? Typický zděný dům zmiňované pekárny s vysokou dřevěnou lomenicí v jižním cípu náměstí Svornosti, hned vedle vyhlášené Illnerovy a později Barboříkovy cukrárny s barokizujícím štítem si ledaskdo ještě pamatuje. Zchátralý dům neodpovídající hygienickým požadavkům na provoz, ještě v roce 1950 chráněný Památkovým úřadem byl zbořen v době rozsáhlých demolic v polovině šedesátých let minulého století, kdy šly jen na náměstí k zemi historické dřevěné domky i hospoda „stará pošta" jako poslední v roce 1966. V mezidobí byl v proluce přízemní provizorní sklad Domovní správy s plakátovací tabulí na volné části čelní zdi. V polovině let osmdesátých postavil na uvolněné parcele současný majitel Josef Búš novou stylově odpovídající budovu s Turistickým informačním centrem v přízemí, ale s novým číslem popisným 127. Ani to už dnes neplatí. Po neuváženém přečíslování historického centra města k 1. 5. 1999 má dům číslo 527. Volná „stojednička" byla po slučování obcí v roce 1960 přidělena administrativní budově místní provozovny dopravního podniku ČSAD, později Osnado dnes Arriva stojící původně na katastru obce Mladé Buky. Pochopitelně s mladobuckým číslem 345. To ještě není konec. Od roku 1999 má dům nesmyslné číslo 501. Aby se v tom prase vyznalo, shodují se badatelé neznalí poměrů i stále častější návštěvníci z řad potomků dávných rodáků hledajících své kořeny.
Aktuálně:
Některým současným mravokárcům se možná může zdát nepatřičné zabývat se ve dnech zjitřených vzpomínek na listopadové události před 30. lety banalitami z dávné historie. Ale necinkali jsme snad tenkrát klíči i proto, abychom mohli svobodně psát o čemkoliv? Třeba právě o Svobodě. A klidně i o té nad Úpou.

Nepublikováno