Fotbal to je kráva, cedil jsem často jako malý kluk mezi zuby, protože mi kradl tátu. Můj papá byl totiž fotbalový maniak. Sotva zaslechl kopnutí do meruny, neměl v dílně stání. Vypnul mašiny, nazul lehké turistické kanady, odvázal naši fenu německého ovčáka a pelášil přes luka na blízké hřiště. Burgu odložil kousek za autovou lajnou. Byla zvyklá a trpělivě čekala, i když jinak se hnala po balonu jako (s odpuštěním) slepice po flusu. Bez dlouhých cavyků se vmísil mezi hráče. A vůbec mu nevadilo, že jsou to výrostci sotva škole odrostlí, nebo jen malí školáci. Bohužel neuměl prohrávat. Když jsem taky sem tam ležérně kopl do míče, začal mě brát sebou. Jenže ouha! Synek se nepotatil. Je všeobecně známo, že jen malé procento fotbalistů je obounohých. Více jich má silnější pravou nohu. Proto jsou vyhledávanější ti se šikovnější levačkou. Moje levačka byla přímo volšová a pravačka levá. Vyrovnával jsem to nadšením. Pokaždé při rozpočítávání mužstev mě však oba kapitáni z neznámých důvodů přehlíželi a táta se mnou dokonce nechtěl nikdy hrát v jednom mužstvu, přestože ne vždycky nás bylo na každé straně jedenáct. Nakonec jsem se přece jen vykopal, a když o nic nešlo tak mě kluci pro pobavení spoluhráčů a odbourání soupeřů někdy vzali mezi sebe. Na vojně jsem dokonce platil za celkem běhavého hráče. Málokdo tušil, že je to usilovná snaha uniknout situaci kde bych se nedej bože potkal s mičudou.
Burga čekala trpělivě za každého počasí.
Jak šla léta, vzala sebou všechny byť jen teoretické ambice na aktivní sportování. Když se dnes náhodou dívám v televizi na nějaký sport, je to paradoxně v prvé řadě fotbal. Také při amatérském přehrabování v historii svého bydliště mě vždycky zaujmou fotky fotbalových mančaftů. Už proto, že mužstva na oficiálních fotografiích pózují s pohledem upřeným do kamery, což kapánek ulehčuje identifikaci jednotlivých plejerů. Zejména když už jsou všichni aktéři v Pánu a ostatní pamětníci si pamatují houby s octem. Zrovna nedávno jsem natrefil na zajímavý snímek plný povědomých tváří.
Je na něm „stará garda" čutálistů tělovýchovné jednoty Tatran Svoboda nad Úpou, která vyrůstala na nestandartním plácku za sokolovnou, někdy na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, krátce před generační obměnou. Podle březové aleje na břehu Úpy v pozadí je to už na škvárovém hřišti nového stadionu slavnostně otevřeného 1. září v roce 1957. Pokud mě paměť nešálí, jsou to v horní řadě zleva: Obávaný snajpr Franta Černý, stabilně pevná hradba obrany bek Josef Stránský, v klobouku Pan fotbalista, opravdová legenda místního poválečného fotbalu Karel Lukavský a hned vedle v bělostné košili věrný fanda, saniťák, příležitostně výpomoc s praporkem na čáře a vůbec „holka pro všecko" nejstarší Jakubíček, jak jinak než Hynek. Za ním vysoký hlavičkář s tvrdou palicí Jarda Vlček, působící spolu s bratrem povětšině v záloze. S největším melounem běhal svižně po hřišti stejně jako později na place v hotelu Národní dům při roznášení pověstných řízků velkých jako sloní ucho František Hauzer. Další civil je nenápadný bývalý obchodník s vínem, tehdy už papírenský dělník, dnešní terminologií kustod Josef Nývlt. Následuje známější z bratrů Jakubíčků centrforvard Hynek, syn prvně jmenovaného a vedle něj jako poslední ze stojících hráčů borec v keckách místo kopaček. Nejspíš je to nějaký krátkodobý záskok odněkud z Vidlákova. Údajně snad janskolázeňský Hrabal. Sudí bývali delegováni odjinud, a kdo by si pamatoval jméno rozhodčího? Jen doufám, že se ve skutečnosti Mrkev nejmenoval. V pokleku pomenší rychlík na křídle Josef Rufr, který se prokličkoval až do druholigové Úpice. Zdeněk Formánek starší je posila z Janských Lázní. Po čtvrt století jsme se spolu sešli i s jeho juniorem všichni tři u jednoho zaměstnavatele v technických službách čsl. státních lázní tamtéž. Uprostřed první řady dřepí tak trochu manekýn ale spolehlivý brankář, mimo hřiště elegán s čibukem Jaroslav Skuček. A ještě jediný s brýlemi civilním povoláním holič, místní fotbalový patriot Jaroslav Křivka a neúnavný dříč Jiří „Igor" Vlček. Tak jsem je dokonce několikrát viděl hrát na vlastní oči. A jako fotbalový anti-talent jim touto malou vzpomínkou vysekávám hlubokou poklonu.
