Freiheit

Chválabohu stále ještě teče. Otázka dne však zní: Jak dlouho ještě? Katastrofické scénáře klimatologů a hydrologů vyburcované plamennými projevy zelené švédské školačky Grety o osudových změnách klimatu a globálním oteplování nenechávají v klidu ani jedince, kteří mají v makovici jen obyčejný selský rozum. Národohospodáři bijí na poplach v předtuše nedostatku základní životodárné tekutiny. Politici hrozí světovou katastrofou stěhování národů. Jen Stvořitel tam někde nahoře se potutelně uculuje, protože holenkové, všechno už tady bylo. A pokud si prý dobře pamatuje, nejméně několikrát. Co jiného zbývá samozvanému „historikovi" než přispět do vyprahlého tématu kapkou živé vody. Nejlépe z našeho malého svobodského rybníčku. Pomineme dávnou Mezopotámii, kde se o závlahy starala matka příroda i předkřesťanský Egypt odkud jsou první doložené zprávy o stavbě vodovodních zařízení. Zda se ve Svobodě nad Úpou používala voda vedle přirozených zdrojů řeky Úpy a jejích potočních přítoků a několika obecních studní také z povrchového rozvodu z pramenů dřevěnými žlaby jak je známe z vyšších poloh Krkonoš, o tom kronikáři mlčí. (Vzorovou ukázku tohoto vodovodního systému obnovil před několika lety chalupář Hynek Spurný v Modrém dole). Opravdu moderní vodovodní řad s přívodem kvalitní a chutné pitné vody z pramenů na svazích Rýchor byl vybudován teprve krátce po nastoupení dlouholetého osvíceného a podnikavého starosty Franze Stephana do vedení obce po volbách v roce 1890. Po zásluze byl majitel místní továrny na svíčky a voskové zboží, za jehož 18 let působení ve funkci byl mimo jiné postaven hned dvakrát po sobě nový most přes Úpu, zřízena spořitelna, postavena vzorová tělocvična a nová škola, zavedeno plynové osvětlení i vodovod jmenován v roce 1908 jako dosud poslední v řadě čestným občanem města.

Obecní vodovod byl vybudován celkovým nákladem 12 000 rakouských zlatých v roce 1894. Položení potrubí provedl místní instalatérský mistr Franz Just z nynější Tyršovy ulice původní čp 77. Podle rozboru tehdejší renomované firmy Joles ve Vídni dodávalo vodovodní vedení prvotřídní pitnou vodu v hojné míře o průtoku 4 litry za vteřinu mimo rozvodů k domům i do šesti ventilových studní rozmístěných na dostupných místech po městě. Pro požární účely byly zřízeny tři nadzemní hydranty s vodním proudem o tlaku 7,5 atmosféry dosahující 40 metrů do dálky a 20 metrů do výšky. Již začátkem třicátých let se se zvýšenou stavební aktivitou začal projevovat nedostatek vody. Hned v roce 1930 přistoupila obec k rekonstrukci starých pramenů, jmenovitě Tammova. Rozsáhlé práce odvedla firma Ing. Richtera z Trutnova za 63 663 Kč. Téhož roku na podzim prodloužil místní stavitel Josef Capolago za dalších téměř 12 tisíc vodovod k domu Abíny Kneitschelové čp. 199, která se podílela částkou 4 000 korun, stejně jako obecní pokladna. Zbytek měli hradit zájemci o případné novostavby. Příští rok byl nově podchycen Janův pramen. Trutnovská firma Richter fakturovala za položení 280 metrů železného Mannesmannova potrubí o průměru 80 mm přípojky k novostavbám čp. 202 při silnici k Janským Lázním a 203 na Kravím vrchu celkem 17 639 Kč. V rámci šetření s vodou byly v roce 1934 na náklady majitelů domů namontovány první vodoměry. Početné zdrojnice pro vodovodní sítě i dalších míst v okolí včetně Trutnova s „vodními zámky" - betonovými vodojemy - lemují břehy potoků v rýchorských údolích dosud. Neznalí zatoulaní turisté nebo houbaři tak nemusí dumat, co to za železnými dvířky v hloubi tak tajemně hučí. Portály větších vodojemů vystavěné často v zdobném secesním stylu poplatném době jejich vzniku jsou dnes většinou vyhlášenými technickými památkami. Doslova na ráně je dosud přehlížená vodárna vedle Pensionu Riegel v Maršově II. hned vedle silnice naproti bývalé Eichmannově papírně. Zcela odlišné je pojetí vodojemu obce Mladé Buky na Sluneční stráni nad svobodským nádražím, na který je napojena významná část okolních rodinných domků. Připomíná spíš jednu z mnoha drobných, dnes už zaniklých kapliček. Jen místo sakrálního obrázku má ve štítě původní znak obce. Po turbulentní poválečné výměně obyvatel bylo jednou z priorit nových osídlenců zajistit nerušený chod zanedbané vodovodní sítě. Podobné akce se v době nefalšovaného budovatelského nadšení řešily zpravidla vyhlášením dobrovolné brigády. Dělo se tak ještě před nechvalně proslulým únorem 1948, který proklamovanou dobrovolnost značně znehodnotil. Podle obecní kroniky se první početná skupina chlapů s lopatami a krumpáči sešla při čištění pramenišť a kopání nových záseků na Rýchorách v roce 1947. Tři nekvalitní miniaturní amatérské snímky z fotografické přílohy číslo 22 k městské kronice identifikaci přítomných příliš neusnadňují. Z rozesmátých vesměs povědomých tváří však čiší dosud nezkalená pospolitost. Stejně jako na jiné mladší fotografii z podobné brigády. Na všech bezpečně poznám jen mého pozdějšího spolupracovníka z mých junáckých let před vojnou, později veselého kumpána z mokré čtvrti Ervína Tippelta (1927 - 1981). Potomka mnoha generací německých starousedlíků, kteří přišli v dávných dobách do Krkonoš jako hledači rud nebo dřevaři v jedné z kolonizačních vln z alpských zemí nebo ze Slezska. Patřil k „dětem", které Hitler nahnal na poslední chvíli do již prohrané války. Když se vrátil z fronty, bylo mu pouhých 18 let. Jako truhlář byl machr bez konkurence. Jako pijan bohužel taky. Měl jsem ho rád.

Na pohlednici Svobody nad Úpou z nakladatelství A. Bröse ve Vroclavi vydané v roce 1944 je nejvýš na Sluneční stráni vodojem obce Mladé Buky

In.: Svoboda fórum XXXI. ročník / číslo 837 / březen 2020