Freiheit

Vybafnout na mě někdo s podobnou hláškou před padesáti lety koukal bych na něj jako péro z gauče. Asi stejně jako kdyby dnešní teenager naprosto zřetelně a nahlas pozdravil „Dobrý den". Tak nějak nejspíš v době milionů selfíček kolujících po síti, které zvládne s chytrým mobilem každý blbý capart jednou rukou, působí poctivá papírová fotografie složitě vyvolaná z filmového okénka. Papínek Hiltscher, prokurista firmy Stephan na výrobu mýdla, voskových svíček a sody, zejména však nadšený fotoamatér, zvěčnil svého synáčka před dobovým výkvětem hromadné dopravy - autobusem svobodského dopravce Josefa Pettirsche. Ještě docela nedávno měl každý podobných obrázků á la já a Hradčana, já a Sněžka, Eiffelovka, pyramidy, já a lokomotiva, tramvaj, parník v přístavu, žirafa v zoo nebo rozkvetlá sakura a mraky dalších atraktivních pozadí plná alba. Vedle jedinečnosti zobrazované osoby tak nechtíc vznikla celá galerie objektů, která ji s postupem let trumfla co do zajímavosti na celé čáře. Je téměř nepsaným pravidlem, že jen vzácně pečliví jedinci popisují fotky alespoň základními údaji. Málokdo totiž po letech pozná rozjíveného kluka, který mezitím už dávno vyrostl z krátkých kalhot nebo už ani nežije. Zato starodávný autobus s autentickým firemním označením majitele, to je panečku jiný káva!

Dopravu od nádraží ve Svobodě nad Úpou do Janských Lázní a naopak na kozlíku poštovního fiakru provozoval spolu se známějším Wenzelem Friessem (*1879) z čp. 2, původem z Černého Dolu, který se později přestěhoval jako hostinský do nových garáží v lázních, také drožkář Josef Pettirsch senior. Narodil se 15. května 1873 v Kašově u Kuksu na Královédvorsku a s manželkou Johannou ze Špindlerova Mlýna bydlel od roku 1896 ve Svobodě nad Úpou. V roce 1910 už prokazatelně v čp. 113. Ten ale zůstal věrný jako „poslední kovboj" chlupatému benzinu. Svobodský rodák Josef Pettirsch mladší (*9. dubna 1905) koupil někdy v roce 1927 prodloužený model osobního automobilu Praga - Grand a začal taxikařit. Od roku 1930 bydlel s rodinou v novém domě s velkými garážemi v Lázeňské ulici čp. 189. S vyobrazeným autobusem podle všeho typ Škoda 505 se sníženým podvozkem se na pravidelné lince Svoboda nad Úpou - Janské Lázně s výjezdem každý den ráno ve tři čtvrtě na sedm ke Kolonádě za každého počasí střídal ob den shodou náhod s mladým Wenzelem Friessem řečeným „Entschi" (*1908), rovněž rodákem ze Svobody. Trochu to nabourává vžitou fámu, že prý němečtí dopravci v Sudetech ve 30. letech značku Škoda bojkotovali. Třeba je to čestná výjimka, ale každý podnikatel v každé době musí být především realista. Dobrá zkušenost místních průkopníků automobilismu s vyhlášenou značkou Laurin a Klement, kterou plzeňská Škodovka koupila v roce 1925 a v neposlední řadě i relativní blízkost výrobního závodu v Mladé Boleslavi jistě měla také svou váhu. I vedle zvrácené ideologie. Ve válečných letech řadu autobusů drobných dopravců zabrala armáda a mnoho jich bylo během let odstaveno pro nedostatek náhradních dílů. Po druhé světové válce převzal osobní autodopravu údajně jen se dvěma americkými bouráky taxislužby národní správce Jan Szalata. Josef Pettirsch s manželkou Elisabeth a malou dcerkou Evelínou nedobrovolně odjel ve svých jednačtyřiceti letech 5. 10. 1946 s transportem číslo XXIII ve vagonu 31, kde byl ustaven vedoucím přes Furth im Wald do americké zóny poraženého Německa za novou existencí.

Inzerát Jana Szalaty v dobovém tisku po roce 1945

Nepublikováno