Freiheit

Poslat někoho lepit pytlíky je totéž jako navlíknout ho do tepláků nebo zavřít za katr. V dobách před sametem museli muklové v lochu tvrdě hákovat. Zdánlivě lehké lepení pytlíků bylo synonymem úmorné, jednotvárné a neubývající práce, že leckterý odsouzený se občas v duchu rouhal sněním o změně rachoty za broušení karoserií v mladoboleslavské automobilce nebo fárání do černé díry na Odolově. A ti největší frajeři si namlouvali, že by lépe snášeli nečas někde v lomu a v nejhorším případě i Jáchymov. Takovým strašákem bylo pro tvrdé chlapy lepení papírových sáčků, které mnoho domáckých pracovnic často vítalo jako jedinou možnost skrovného přivýdělku. Dnes, kdy zeměkouli neúnosně zaneřádily plastové obaly se lidstvo k recyklovatelným a přírodě šetrnějším papírovým sáčkům opět pokorně vrací. I laikům, kteří by do Kauflandů a Lidlů vkročili jen pod hrozbou totálního vyhladovění je nad slunce jasnější, že nejlepší obaly jsou žádné obaly. Než se s tím ale všichni vlajkonoši konzumu srovnají a přestanou si to spojovat s heslem „Zpátky na stromy" čeká nás ještě dlouhá cesta. Ještě žijí pamětníci mléka nalévaného do bandasky, piva do džbánu a vážených bonbonů do kornoutu. To není volání po starých dobrých časech, ale střízlivá úvaha hospodáře. Copak je ekonomicky únosné, aby nákladná předimenzovaná krabička s barvami hýřícím potiskem byla dražší než uvnitř skrytý výrobek? My senioři se s tím například u léků setkáváme dnes a denně. Ale vraťme se od planých ekonomických úvah zpátky na zem k nálezu několika různě velkých unifikovaných sáčků z jednobarevných papírů pamatujících jeden z krámků se smíšeným zbožím v předválečné Svobodě nad Úpou. Panu Procházkovi patří dík, že je nevyhodil do popelnice.

Podle dochovaných adresářů majitelů domů a provozovaných živností patřil v první polovině 20. století až do roku 1945 domek čp. 44 na jižní straně svobodského náměstí rodině kupce Heinricha Henschela staršího. V přízemním krámku se zbožím smíšeným našly různě velké pytlíky nepochybně všestranné uplatnění. Kromě toho největšího s emblémem Turka s fezem na hlavě a šálkem kouřící kávy určeného pravděpodobně na kostkový cukr jsou všechny dvouvrstvé z papírů místní provenience. Určitě by se daly dohledat v některém z početných vzorníků papírenské firmy Piette, pokud se nějaký ještě zachoval. Naštěstí jsem nikdy neměl tu smůlu, že bych byl k potupnému lepení nucen, takže pohledem neodborníka odhaduji, že každý nalezený Beutel skládala a lepila nějaká důmyslná mašina. I když šikovnost lidských rukou je nevyzpytatelná a při nacvičeném grifu a vhodné šabloně alias mustru se to možná dá zvládnout. Ještě při sčítání obyvatelstva v roce 1900 bydlela v domě majitelka Marie Hübnerová, která se zde do rodiny obchodníka s přízí Franze Hübnera narodila 24. října 1829 a živila se zemědělstvím. V adresáři z roku 1906 se v domě prvně objevuje Heinrich Henschel narozený 17. června 1856 v Kalné Vodě hlášený ve Svobodě od roku 1882 s manželkou Filomenou *1873 ze Starého Rokytníka, která se přistěhovala v roce 1904 a záhy si otevřela ještě obchůdek s ovocem a zeleninou. Heinrich bydlel původně se svou první ženou Johannou v domě čp. 51, který přenechal stejnojmennému synovi. Právě hrob Heinricha juniora (1884 - 1913) a jeho matky Johanny na svobodském hřbitově s téměř nečitelným nápisem na pomníčku od trutnovského kameníka Zeippelta je jednou z mála dochovaných stop po zajímavé měšťanské rodině. V té době zastával mladší bratr Heinricha seniora Albin Henschel, účetní městské spořitelny a majitel výstavného domu čp. 46, do kterého se později také podíváme, narozený v Kalné Vodě 17. března 1864 významné místo tajemníka obecního úřadu. Pozdější dlouholetý sekretář, pokladník městské spořitelny, obecní kronikář a autor prvního vlastivědného spisku o Svobodě nad Úpou Bernard Hampel mu dělal asistenta. Druhá sada pytlíků pocházejících průkazně ze Svobody a spojená se jménem Henschel je na první pohled jiný level. Jsou z drogerie Adolfa Richtera zřízené v přízemí Henschelova domu čp. 46 nově postaveného na náměstí v roce 1900. Svobodný podnikavý drogistický příručí, rodák z Arnultovic u Hostinného (*7. dubna 1886) se „udělal pro sebe" v roce 1909. Svůj široký sortiment drogistického zboží včetně bylinných čajů, parfumerie, fotopotřeb, barev a laků propagoval na většině autentických reklamních sáčků s oboustranným potiskem. Na zadní straně býval podrobný návod na použití, receptury na užití bylinek a další potřebné údaje. Asi mu to vynášelo, když si mohl v roce 1933 troufnout postavit luxusní rodinnou vilu v Lázeňské ulici s číslem 215, kde v současnosti sídlí obvodní oddělení Policie České republiky. Dnes již neexistující drogerii převzal po roce 1945 Vlastimil Hák.

Řekne se obyčejný papírový pytlík! Každý historický předmět ale má svou vypovídací hodnotu. Nevyhazujte doklady regionální historie! Ani když jsou to staré papíry „po Němcích" nebo třeba fotografie zapomenutých předků. Vždycky se najde někdo, kdo po usilovném studiu dokáže k anonymním předmětům připojit třeba jen miniaturní lidský příběh, z jakých se skládají obecní dějiny.
...a jak nicotné je to všecko jen necelý měsíc od napsání článku!

In.: Svoboda fórum XXXI. ročník / číslo 838 / duben 2020