Freiheit

Údajně prý i matka moudrosti aneb učitelka života - magistra vitae - slovy starých latiníků. Ale taky holka prodejná, která jde ochotně s každým kdo má momentálně navrch. Jak trefně říká svérázný filosof Jaroslav Dušek - „Historie je iluze psaná vítězi". Poraženým nezbývá než ji falzifikovat. Odjakživa platí, že kdo nemá koule na to dějiny tvořit, aspoň je upravuje. Kam jinam se obrátit pro lapidární a všeříkající tečku za úvodem do tématiky, než do nevyčerpatelné studnice myšlenek zneuznaného českého génia Járy Cimrmana: „Minulost se ustavičně mění, zatímco budoucnost zůstává stále taková, jaká bude". Přímo školním příkladem zkresleného výkladu dějin jsou záznamy kronikářů, poplatné době svého vzniku víc než cokoliv jiného. Pro amatérského badatele a samozvaného publicistu jsou kroniky nejoblíbenější četbou, pokud se naučí luštit zákruty starých rukopisů a odhadne i to, co je skryto mezi řádky. Málokterá obecní kronika má však tak odvážnou úvodní ilustraci jako první česky psaná poválečná kniha krkonošského městečka Svobody nad Úpou.

Relativně mladý ještě ani ne třicetiletý kronikář s učitelským vzděláním a výtvarným talentem se bez zábran rozmáchl k personifikaci historie, která má podle zlých jazyků z agentury JPP údajně dokonce i svůj živý reálný předobraz nejspíš s úmyslem trumfnout své zkostnatělé a sucharské německé předchůdce. Ti se, pokud vůbec malovali, zmohli jen na pompézní veduty historických dominant rodného Zapadákova nebo na kýčovité počáteční iniciály jednotlivých kapitol. Autor možná i díky vstupní kompozici získal až nekritický obdiv laické veřejnosti pro celou kroniku, která se teprve s odstupem let a srovnáváním s jinými archivními doklady jeví jako povrchní záznam selektovaných jevů a událostí s jednostranným politickým podtextem. Sestupná úroveň zápisů jeho následníků je jen smutným obrazem doby. Alibistické rčení, že cokoliv je lepší než nic lze i obrátit a stále má stejnou váhu. Dnes kroniku města nikdo nepíše. Teprve další generace zjistí jaká je to chyba. Protože kdo nezná svou minulost je odsouzen ji znovu opakovat. To není z mé hlavy, prvně to prý prohlásil americký filosof hispánského původu George Santayana a po něm desítky jeho plagiátorů. Ideový praotec všech komančů Karel May, pardon, Marx s nečekaným smyslem pro humor stejnou myšlenku vylepšil. Podle něj se dějiny opakují obvykle dvakrát - poprvé jako drama a podruhé jako komedie. Historie je blbost... jediná historie, která za něco stojí, je ta, kterou vytváříme teď, shrnul lakonicky sebevědomý pionýr automobilového průmyslu Henry Ford. Můj oblíbený aforista Gabriel Laub by jen sarkasticky dodal - Dějiny jsou jako moře. Zdálky vypadají monumentálně, ale když jste uprostřed, tak se vám dělá špatně. Tak vida, jak jsme si se staříky nad půvabnou mladou holkou pěkně poklábosili.

Nepublikováno