Freiheit

Pomníkoborectví se táhne dějinami odnepaměti. Vítězové boří modly poražených a důvod k ospravedlnění kulturního vandalismu se vždycky najde. Ať už se na žerdi třepetají hesla o svobodě a ideálech nebo nenávisti - náboženské, politické, stavovské či módní genderové nebo o volbě pohlaví, kde starozákonní dvě už nestačí. Právě vzedmutá vlna náhle vybičované potřeby demonstrovat celosvětově proti rasismu má charakter vzdáleného tsunami. Na bez diskuzí čistou myšlenku humanistické rovnosti ras se nabalí temné síly davového násilí, rabování a nenávratného ničení symbolů, schopné napáchat nevyčíslitelné škody. Jak se asi cítí všichni ti nadšenci, kteří se z vlastní iniciativy a bez nároku na odměnu s mravenčí pílí piplají s poškozenými kapličkami, rozvalenými pomníčky a ukradenými křížky? Nebo státní úředníci a místní zastupitelé, kteří mají péči o vojenská pamětní místa a hroby padlých nařízenou přímo zákonem? Odpovím si sám - blbě! Z historie nelze vystoupit vytržením stránky z učebnice. V souvislosti s dětinským ničením soch velikánů světových dějin, viděných dnešníma očima bez historických souvislostí jako grázly a loupežníky je každoroční evidence stavu pietních míst z dávných válek, mnohdy již léta zaniklých jen pro zaškrtnutí patřičné kolonky úředního šimla mě nenapadá nic jiného než slova klasika - je to marný, je to marný, je to marný! U nás ve Svobodě nad Úpou je takových úředně evidovaných míst dvanáct. S odhlédnutím od skutečnosti, že ve vnitrozemí v blízkosti pochovaných stále většinou žijí potomci s osobním vztahem byť i jen ke jménu na náhrobku - ve vykořeněném pohraničí odkud muselo většinové etnikum za známých důvodů po druhé válce odejít, zůstali jen ti mrtví.

Oba zahrnuté místní pomníky padlých z Velké války jsou klasickým příkladem zbytečného ničení památek. Neexistující velkolepý monument od sochaře Emila Schwantnera v sousedství kostela sv. Jana Nepomuckého poznamenal zrekvírováním bronzových desek se jmény vojáků už nenasytný válečný průmysl hitlerovského Německa. Zbytek dokonali zfanatizovaní soudruzi brigádníci v roce 1948. Řečí „ajťáků" This folder is empty. Pomník v Maršově I před dnes již bývalou školou nesl původně poprsí císaře Josefa II. Busta byla odstraněna z moci úřední v protihabsburském tažení po zřízení samostatného Československa. Podstavec posloužil k předělání na pomník místních mužských zahynulých v I. světové válce. V roce 1960 už při pohledu na těch pár německých písmen viděli místní mocní rudě, takže zůstalo jen kamenné torzo podstavce. Ostatní rovy ležící povětšině na dlouho neužívaném terasovém lesním hřbitově u kostela sv. Josefa v Maršově I patří jednotlivcům. O tom, kdo byli ti muži, nemá veřejnost ani ponětí. Nejzachovalejší ze seznamu je hrobka rodiny Richterů na svobodském místě posledního odpočinku na Sluneční stráni. Spočívá v ní mladý muž Richard Richter z čp. 19, četař pěšího pluku číslo 74 z doplňovacího obvodu Jičín, narozený 17. dubna 1882, ze staré svobodské řemeslnické rodiny, připomínané již v 18. století. Zemřel podle data na náhrobku pouhé dva dny před svými narozeninami 15. dubna 1915 (kronika udává 1916) v ruském zajetí bez určení místa. Je s podivem, že v evidenci chybí Josef Richter (*5. srpna 1875) domobranec od stejného pluku, který zemřel v Trutnově 9. května 1917, jehož ostatky jsou uloženy v téže hrobce a na pomníku padlých a zemřelých na válečné útrapy své místo měl. I v případě vojáka Richarda Richtera, který v mundúru zaniklé monarchie zemřel „za císaře pána" někde na Rusi platí úsloví - „živí jsme krátce, mrtví budeme dlouho". Nestačil oslavit ani „Kristova léta" a na hřbitově spočívá už víc než století. V domě na pravém břehu Janského potoka s historickým číslem 19, v jehož sousedství stojí od přelomu 19. a 20. století nepřehlédnutelná budova svobodské školy žili Richterové po několik generací až do roku 1945. Ve farním soupisu duší z roku 1843 je v domě zapsán i výměnkář Josef Richter, švec a kostelník v jedné osobě narozený v roce 1769. Jeho stejnojmenný syn (*20. 11. 1798) zahájil generační řadu svobodských mistrů krejčovského řemesla.

Nepublikováno