Freiheit

Píseň o červené aerovce má „mladší" generace spojenou s rozjíveným interpretem Václavem Neckářem. My dříve narození jsme šlágr roku 1959 poznali v původním podání pozapomenutého Rudolfa Pellara, který hit s textem Zbyňka Vavřína na melodii Zdeňka Petra nazpíval s populárním orchestrem Karla Vlacha na vinylovou desku společnosti Supraphon v roce 1960. Oblíbený foxtrot zněl dobovými tančírnami v okolí naprosto neodolatelně i z úst tehdejšího pražského vyděděnce Arnošta Kafky. „Doktor Swing", muzikant, skladatel a zpěvák s nezaměnitelnou intonací, především však bavič a recesista měl v té době zakázáno vystupovat v Praze, tak objížděl zejména lázeňské štace po republice s vlastní kapelou, nebo se doprovázel sám na důmyslný hudební „kombajn" - Kavka eintet. (Podobný, méně sofistikovaný agregát používal v té době na Pomezních Boudách místní umělec Robert Daleký). Vystudovaný právník Kavka, sám majitel tříkolového hadráku Velorex, který naivním fanynkám prezentoval jako „vůz s lůžkovou úpravou" (byly to dvě postarší deky z velbloudí srsti složené na sedadle spolujezdce) podával píseň o konkurenčním vozítku s jízlivým nadhledem. Byl jsem v té době pyšným majitelem červené aerovky a jezdíval jsem si ho poslechnout do trutnovských podniků Moskva a Continental i do Bílého kříže nebo Kolonády v Janských Lázních. Ale žádným cink, cink, ratata ze zmiňovaného songu, což byl jednoválec Aero 500 řečený pro svůj charakteristický zvuk Cililink. Název se v podání laické veřejnosti později přenesl na dvouválec 662 i na nejsilnější kubaturu vývojové řady těchto malých vozítek „silniční štiku" Aero 1000. Málokdo ví, že právě s jedním z těchto prcků zdolal konstruktér Josef Bašek vrchol Sněžky po Jubilejní cestě už v roce 1932. Moje první auto byl „český Jaguár", elegantní sporťák ladných tvarů se sklápěcí plátěnou střechou Aero 30 - roadster. A věřte nebo nevěřte, v technickém průkaze byla jako první majitel zapsána diva předválečného filmu Lída Baarová. Bylo mi se sotva oschlým řidičákem něco málo přes osmnáct a to má člověk na nějaký přešlap nárok. Jenže já byl blbej jako pulštok! Taková vzácnost, sběratelský klenot, dodnes jeden z nejoblíbenějších veteránů mezi českými značkami, navíc s originálním příběhem bylo v mých očích jen cenově dostupné staré auto. I když i přes relativní stáří stále atraktivní kočkolapka. „Třicítka" měla jako první vůz slavné značky v očekávání plánované změny jízdy vpravo prozíravě řízení na levé straně. Jasně červený lak s chromovanými doplňky, žlutý box koženého čalounění s ručním řazením dlouhou tyčí pod volantem, jako když se prohrabuje rošt, které dokázalo vodou chlazený dvoutaktní dvouválec o objemu 998 kubíků a síle 30 koní pod protaženou kapotu vybičovat k rychlosti až 100 kilometrů v hodině. Otevřený dvoudveřový čtyřsedadlový bourák - bez vykřičeného sedátka pro tchyni v zavazadlovém kufru jako u sportovních „dvousiců" - byl s lehkou plátěnou střechou vlastně kabriolet bez pevného rámu dveří. Přední náhon dokázal díky nízkému těžišti vytáhnout řidiče při zvládnutí techniky jízdy z lecjaké šlamastyky i přes značně nespolehlivé mechanické brzdy. Drobné opravy technicky jednoduché mechaniky zvládl každý vesnický kovář. Spotřeba kolem 11 litrů nehrála při nádrži zaručující dojezd 400 kilometrů a tehdejších cenách benzinu žádnou roli. Slavná herečka před válkou údajně jezdila nejraději svou modrou Pragou Baby, což je v odborných kruzích všeobecně známé. Určitě však měla mnohem víc vozidel, třeba jen jako darů výrobců z reklamních kampaní. Ten skvost, ke kterému jsem přišel jako slepý k houslím a užíval si ho až do nástupu na vojnu, byl nejspíš jedním z nich. Nemám jediný doklad, že jsem si to celé nevymyslel. Žádnou fotku, nic, nic! Navíc ani nevím, s kým ji táta během mé vojenské služby vyměnil za nepovedenou limuzínu téže značky. Nasrat do ruk! - jak by s odpuštěním trefně vyjádřila moje maceška. (Jedna malilinká fotečka s kouskem mé „barové společnice" se přece jen našla. Je z času kdy už jsem dávno v khaki kabátě sloužil lidu a s cizím peřím se chlubila Božka, kamarádka mé sestry).

Ve Svobodě nad Úpou bylo v polovině minulého století majitelů vozů Aero různých kubatur několik. Všichni se navzájem znali. Když ne jinak, tak aspoň z občasných zastávek v autodílně vedle Dehtochemy u pana Teichmanna, kterého později po roce 1964 na vedoucím místě vystřídal Olda Jirásek. Ani zralý osmdesátník Joska Novák nebo jeho mladší kolega Karel Kouba, kteří tam v té době pracovali, si však žádné podrobnosti nevybavují. A to se tenkrát i dva úplně cizí aerovkáři při potkávání na silnici od volantů už z dálky zdravili. Jen tak namátkou - tmavě červenou sportku třicítku měl například dentista a dlouholetý aktivní funkcionář mnoha svobodských organizací včetně obecního zastupitelstva, jemuž opakovaně předsedal, Josef Kvaček. Svátečně vyjížděl s oblíbeným sporťákem jiný někdejší předseda MNV Karel Vacek, který by v dobových pumpkách a kostkovaných podkolenkách, ve svetru s norským vzorem a se srolovaným barýtkem na hlavě mezi současné veteránisty docela zapadl. Vítr ve vlasech si často vychutnal, byť i jen jízdou do Svobody na poštu maršovský „papírák" Karel Riegel v pořadí třetí, v jehož rodu se dědilo nejen jméno Karel, ale i auto značky Aero. Nemluvě o poděsovi Jardovi Burešovi a jeho burácivých průjezdech ztichlým nedělním náměstím s nadupanou čtyřválcovou padesátkou. Jeho pravým opakem býval skromný Pepa Dittrich se samozřejmě červenou nejmenší a nejlevnější ze svobodských aerovek. Bráchové Přemek a Jirka Hákovi drandili v dětství častokrát na výlet vtěsnáni na provizorním sedátku v zavazadlovém prostoru unikátní zelené přestavby aerovky 662 po dědovi, fotografovi z Nové Paky. Vozík, do kterého se kupodivu bez problémů vešel drogista Vlastimil Hák se svou mohutnou postavou i jeho ne zrovna křehká manželka, měl na zakázku vyrobenou pevnou plechovou střechu a hlavně pod kapotou silnější litrový motor z „tisícovky". Jirka si už jako dospělák se sběratelskou vášní pro historické automobily pořídil jednoho ze svých prvních veteránů také Aero 30. Temně rudou limuzínu ladných tvarů z vysokomýtské Sodomkovy karosárny vypiplal k estetické dokonalosti, než ji prodal jinému šťastlivci. Několik vozů Aero, vesměs limuzíny s pevnou střechou postupně sedlal Zdeněk Lábler z Janských Lázní ještě v době, kdy šéfoval na Pardubických Boudách. I jeho snem byla stříbřitá aerodynamická karoserie oblých křivek od Sodomky z Vysokého Mýta. Dávno před tím, než si slogan „modrá je dobrá" přivlastnila jistá politická strana, vlastnil modrou limuzínu Aero také Václav Jiránek starší, než mu naposledy vydechla na výletě s rodinou v kopcích u Hořic. Častokrát se u nás v dílně při cestě z hor zastavoval dobrosrdečný dlouhán E- E- E- Eda Kuhn z Pece pod Sněžkou nasoukaný do svého mrňavého Cililinku. Nablýskaného veterána laskal v garáži pro syna Petra také dlouholetý náčelník hasičů všeuměl Čenda Skrbek. Někdy mám pocit, že se při vzpomínkách na mládí vracím do 15. století a ne jen do poloviny toho minulého. Ne každý tenkrát fotografoval. O fotoaparátu v mobilu neměl nikdo ani tušení. A kdo by fotil jen tak zbůhdarma starou káru? Fotek je opravdu poskrovnu. A když tak jen očividně amatérských jako doplněk k nezbytné rodince. Za několik použitelných děkuji Jiřímu Hákovi, Petru Kvačkovi, Karlu Riegelovi IV. a mé sestře Jarce Kubové. Barevné snímky jsou ryze ilustrační.

In.: Svoboda fórum XXXI. ročník / číslo 843 / září 2020