Freiheit

Okřídlená hláška z divadelní hry Sever proti Jihu populární klaunské dvojice Voskovce a Wericha ze slavné předválečné éry Osvobozeného divadla, přejatá do filmové komedie Pudr a benzin je ideálním úvodem k dnešnímu tématu. Lano se naštěstí napnulo! Což dokládají stohy popsaného papíru o výstavbě i letitém provozu první visuté lanovky pro přepravu osob v republice z Janských Lázní na Černou horu od prvopočátku vlastněné ČSD. Oficiální provoz byl zahájen 31. října 1928 po zhruba 15 měsících intenzivních stavebních prací. Strojní zařízení a kovové konstrukce zajišťovala firma František Wiesner z Chrudimi, pozdější Transporta. Veškeré stavební práce prováděla brněnská filiálka firmy Wayss a Freytag z Frankfurtu nad Mohanem. Také všechna lana dodala specializovaná německá firma „Westfálský drátěný průmysl" z Hammu v průmyslovém Porúří. Obě hliníkové kabiny uvnitř obložené mahagonem, každou s kapacitou 30 stojících pasažérů, vyrobila vagonka v České Lípě. V superlativech by se daly dlouze popisovat i vynikající technické parametry, ale to je všechno dávno pasé. Včetně nostalgických vzpomínek na nástupní stanici přímo v centru lázeňského střediska, jen pár kroků od Kolonády. Dnes přepraví moderní Černohorský expres společnosti MEGA PLUS v jiné trase pod vrchol Černé hory v osmimístných gondolách Doppelmayer za zhruba 7 - 8 minut jízdy až 1 500 osob za hodinu. Leč vraťme se k lanům.

V příloze k poválečné obecní kronice, kterou začal psát začátkem padesátých let učitel František Koudelka s retrospektivními ohlédnutími do minulosti opsanými z původních německých kronik je i několik amatérských fotografií spojených se složitou dopravou ocelového lana na staveniště. Až do konečné železniční stanice ve Svobodě nad Úpou dorazila lana navinutá na obřích cívkách na speciálních podvozcích německé říšské dráhy. Nejtěžší cívka s nosným lanem vážila 42 tun. Po příjezdu na svobodské nádraží se s neobvyklým slavnostně ozdobeným nákladem vyfotil i pan přednosta stanice inspektor státních drah František Prinz a slečna Elfrieda Tippeltová, která nastoupila na místní nádraží jako adjunkt a dlouhá léta prodávala jízdenky v osobní pokladně. Narodila se 29. července 1896 v Mladých Bukách do rodiny drážního zaměstnance. V roce 1900 už ale Tippeltovi bydleli v čp. 3 ve Svobodě. Byla doslova dobrým duchem stanice a její živou kronikou. Mnoho dobových dokumentů zejména pečlivě popsaných fotografií věnovala po válce do obecní kroniky. Dochovala se i historka o dopravě lana ze Svobody nad Úpou do Janských Lázní, což bylo možná dobrodružnější než dlouhá cesta po železnici od německého výrobce ve Westfálsku. Cívka byla ručně (!) pomocí provizorní rampy složena, a ručně (!) jen s mechanickým navijákem dovalena až k mostu přes Úpu. Ten by takovou zátěž neunesl, proto bylo lano ručně (!) čtyři dny převíjeno na rezervní cívku na druhém břehu. Odtud bylo pomocí tažného zařízení po vlastní ose s přidanými dřevěnými koly vlečeno za dvěma těžkými vojenskými dělostřeleckými traktory. Tahače Škoda Z, z nichž každý sám o sobě vážil i s dvou až tříčlennou posádkou přes 12 tun, byla pragovácká konstrukce vyráběná v licenci ve Škodových závodech v letech 1921 - 1923. Pro nově budovanou Československou armádu jich bylo údajně vyrobeno 106 kusů. Původní ocelové ráfky nahradily později plné pryžové obruče zřetelné na dochovaném snímku. Ani tak nebyla cesta trvající další čtyři dny žádná legrace. Nejen vzhledem k sychravému dubnovému počasí, kdy se na stráních nad nádražím ještě bělaly zbytky sněhu. Celou dobu museli dělníci podkládat pod kola cívky ocelové pláty o rozměrech 150 x 100 x 1 cm aby se nebořila do vozovky. Ani kronikář, ani nikdo později si zřejmě nevšiml, že mezi fotografiemi je i jedna viditelně mladší, i když z podobné akce. Na základě jasných indicií jde o výměnu lana během druhé světové války, kdy byla lanová dráha v majetku soukromého majitele, které bez bližších údajů zmiňuje publikace Lokomotivního depa ČSD v Trutnově vydaná k 50. výročí lanovky v roce 1978. Podle soukromé kroniky Janských Lázní od Johanna Bönsche to bylo konkrétně v polovině října 1940. Dva stroje na snímku nejsou podle téhož autora světoznámé značky Hanomag nebo Man, ale těžké dvounápravové tahače „Deutsche Reichsbahn" vyráběné tradiční německou strojírenskou firmou Kaelble ve třicátých letech. Díky daleko lepší manévrovací schopnosti převážely cívku s lanem na podvalníku bez problémů i přes most. Také panáček na bicyklu zajišťující plynulý průjezd má fráček uniformy pruského střihu, takže i přes nekvalitní snímek lze konstatovat, že je to příslušník Schutzpolizei - Říšské ochranné policie, působící v době připojení českého pohraničí k nacistickému Německu i na území Sudet. Dobrým vodítkem je i vlevo za řekou nad hloučkem přihlížejících čumilů nově postavené čp. 200, pozdější dlouholetá služebna vodáků. Adalbert Richter dnes již neexistující dům postavil až po roce vydání adresáře majitelů domů na okrese Trutnov z roku 1930, kdy bylo poslední svobodské číslo popisné 193. Shodou okolností jsou cívky v obou případech označeny římskou číslicí II. To ale zkušeného badatele nemůže zmást. Je docela škoda, že originální přílohy ke kronice se časem ztratily a z kopií nejde přečíst nápis na panelu připevněném na „válečné" cívce ani při značném zvětšení. Pravděpodobně jsou to údaje o lanu: délka 3.350 m, průměr 46 mm, váha 39.500 kg a nosnost 272.000 kg. Existuje určitě mnohem víc originálních fotografií, soudě podle občas se vyskytujících černobílých kopií z nekvalitních kopírek nulté generace, ale z těch se v „domácím" fotošopu žádné zázraky dělat nedají.

Svoboda fórum XXXI. ročník / číslo844 / říjen 2020