Freiheit

Téměř každá obec má na svém katastru nějakou tu drobnou kulturní památku. Mnoho jich je léta hýčkaných, opečovávaných, propagovaných a hojně navštěvovaných. Stejně tak je řada těch téměř zaniklých, opuštěných, stojících na nepřístupných místech nebo stranou turistických cest. Zejména památky s jakýmkoliv sakrálním nádechem doznaly ve druhé polovině 20. století mnohou újmu pro všeobecný nezájem a odklon od náboženství. Mnoho kapliček, božích muk, křížů, pomníčků nebo jen svatých obrázků už bylo po změně politických poměrů obnoveno zásluhou institucí, občanských spolků i jednotlivců. Jednou z opomíjených Popelek v nejbližším okolí Svobody nad Úpou je svatý obrázek u studánky Helenina pramene na Janské hoře jižně od Janských Lázní, jak je na současných mapách uváděna kóta 728 m nazývaná dříve Janský vrch i Janský hřeben. Jeden ze tří desítek minerálních pramenů s léčivou vodou v okolí věhlasného lázeňského střediska býval v minulosti hojně navštěvován zejména lázeňskými hosty. K prameni skrytému v zeleni lesa vedla z Rudolfova údolí strmá Helenina cesta. Její zdolání se na ztrátě podkožního tuku podílelo možná víc, než proklamované účinky několika doušků lahodné pramenité vody. V době historicky nedávné zavěsil neznámý dobroděj neznalý souvislostí na letitý smrk nad vývěrem studené železité minerálky (údajně snad i mírně radioaktivní - podle oficiálních rozborů 16 tehdy užívaných Macheových jednotek) barvotiskový obrázek Panny Marie Bohorodičky v zaskleném dřevěném rámečku. Tím tak trochu zastřel jméno původní donátorky, po které byl pramínek pojmenován.

Manželka majitele panství Vlčice, ke kterému patřily i Janské Lázně Hugo Wiharda (14. 6. 1852 - 10. 1. 1915) lnářského podnikatele ze slezské Libavy (dnes Lubawka v Polsku) se narodila jako Helena Haase 18. srpna 1859 v Trutnově do rodiny jiného lnářského magnáta Aloise Haase. Její budoucí tchán Hugo Wihard starší (9. října 1816 - 28. července 1887) koupil vlčický velkostatek včetně lázeňského střediska od c. k. Místodržitelství ve Vídni a v Praze za 405 tisíc 500 zlatých na základě kupní smlouvy z 27. května 1868. Skutečnost, že se po téměř půlstoletí v držení panství vystřídali prakticky jen otec a syn se stejným jménem Hugo motá hlavy badatelům dodnes. Na přehlednosti nepřidá ani předem dohodnutý prodej Janských Lázní spřízněné podnikatelské rodině Steffanových z Hostinného. Wihardové se přesto stali účastníky výrazného rozvoje lázní od poslední třetiny 19. století až do I. světové války. S jejich jménem je spojena řada stavebních aktivit, zkrášlovacích akcí a zejména obnovy některých pramenišť. Do místopisu včetně historických map se na čas zapsala Wihardova promenáda údolím Janského potoka až téměř na náměstí ve Svobodě nad Úpou, „Vila Wihard" vzniklá přestavbou ze starobylého mlýna přestavěná později na Lázeňskou restauraci, i již zmiňovaná Helenina cesta vedoucí z malebného Rudolfova údolí na Janský hřeben, spojující ve své původní trase katolické kostely v Janských Lázních a ve Svobodě nad Úpou. A konečně i Helenin pramen. Rudolfovo údolí pojmenované na počest návštěvy korunního prince Rudolfa v roce 1876, v jehož závěru dnes stojí moderní budova dětské léčebny Vesna se teprve v té době i díky Wihardům zvolna zaplňovalo výstavbou nových budov. Mimo jiných i dvou sakrálních. 21. května 1882 se začaly hloubit základy katolického kostela sv. Jana Křtitele, který byl slavnostně vysvěcen 18. srpna 1885 na počest životního jubilea císaře Františka Josefa I. Shodou okolností slavila narozeniny i hraběnka Wihardová, jejíž rodina patřila k předním mecenášům nového chrámu Páně. Za o sedm let staršího Hugo Wiharda juniora se mladičká Helena Haase provdala ve svých sedmnácti letech v Trutnově 21. září 1876. V roce 1903 rozhodla biskupská konsistoř královéhradecké diecéze o stavbě sanatoria pro nemocné kněze v Janských Lázních. Hugo Wihard daroval stavební pozemek v sousedství kostela a přislíbil výstavbu podporovat hmotně dodáním stavebního materiálu. Jeho manželka Helena Wihardová osobně věnovala na budoucí Marianum mimo jiné 20 tisíc cihel. Není div, že byla romantická studánka ve stráni nad oběma stavbami nazvána jejím jménem. V ústním podání se traduje, že prý muzikální paní hraběnka ráda poslouchala zurčení, bublání a cvrlikání milého vřídla, které v lesní tišině znělo jako vzdálená hudba. Realisté vidí i jistou spojitost její patronky svaté Heleny s ochranou zdejších dávných horníků a hledačů pramenů. Jako svatou Helenu nechal Hugo Wihard svou zesnulou manželku, která zemřela 26. června 1912 ve Vlčicích a 29. téhož měsíce byla uložena do rodinné hrobky v Lubawce, zobrazit firmou Richard Schlein z Hrádku nad Nisou v roce 1913 na barevné vitráži chrámového okna v kostele sv. Vojtěcha ve Vlčicích. To vše je ale dávná minulost. Neúnavný zvelebitel drobných kulturních prvků v krajině, Josef Čermák ze Svobody nad Úpou se po již tradiční dlouholeté péči o meteorologickou staničku na prostranství u pošty, obnově výklenkové mariánské kapličky na „Mateční louce" nad farou, Richterova kříže v lukách na Janském hřebeni a několika poničených laviček na dávných vyhlídkových místech zaměřil na Helenin pramen a jeho nevábné okolí. Podle svých možností obětuje podobným záchranářským akcím spoustu hodin fyzické práce i vlastních finančních prostředků. Většinou bez výrazné publicity. Každý takový počin si zveřejnění zaslouží, ať už jde o prosperujícího podnikatele, který ve svém bydlišti zachrání polorozpadlý kostelík nebo o seniora s nárokem na zasloužený odpočinek, který jen tak sobě pro radost vyčistí lesní studánku a nechá zhotovit nový rámeček na svatý obrázek s informací pro kolemjdoucí turisty.

Nepublikováno