I přes nesourodou výstroj jsou to zajatí vojáci belgických královských ozbrojených sil na nucené práci v papírně firmy Eichmann v Maršově I.
Dodatečně kolorovaná černobílá fotka spojeneckých válečných zajatců v areálu Eichmannovy papírny v Maršově I. vzbuzuje dojem chvíle oddechu v kasárnách. V krajním případě spokojených vězňů nějakého fešáckého kriminálu pro prominenty. Také z dnešního pohledu, kdy patří kdysi samostatné díly Maršova pod všeobjímající náruč Svobody nad Úpou se situace jeví jako jeden velký paradox. Být ve Svobodě za ostnatým drátem! O pobytu britských, francouzských, belgických ale i novozélandských a na jiných místech Trutnovska také sovětských zajatých vojáků na detašovaných pracovištích během II. světové války ví současná veřejnost pramálo. Již brzy po začátku války, po kapitulaci Francie, záboru Belgie či ofenzívě v Africe bylo internováno množství zajatých vojáků spojeneckých armád protihitlerovské koalice chráněných na základě mezinárodních konvencí zejména Třetí Ženevské úmluvy platné od roku 1931 a kontrolované Červeným křížem. Vládní orgány Třetí říše jimi často nahrazovaly úbytek pracovních sil po povolání německých mužů na frontu. Váleční zajatci spolu s totálně nasazenými ročníky z okupovaných zemí byli využíváni v průmyslu i zemědělství, ve stavebnictví i v dolech, při budování silnic nebo práci v lese. Oblast Horního a části Dolního Slezska i východní okresy nově zřízené župy Sudety včetně Vrchlabí, Trutnova a Broumova zásoboval většinou zajatecký tábor Stalag VIIIB v Lamsdorfu. Dnes jsou to Łambinowice v Polsku. Odtud byli převážně britští státní příslušníci dodáváni i do obou táborů v místních papírnách.
Podle pamětníků byli už v roce 1941 zaměstnáni u firmy Eichmann & Co. Belgičani odvelení později do závodu v Hostinném a u Piettů Francouzi. Jeden z oficiálních zdrojů uvádí u Eichmannů od roku 1943 50 - 60 britských zajatců a v „Piettce" od roku 1942 asi stovku Angličanů. Podmínky britských zajatců, mezi nimiž byli údajně i příslušníci RAF byly v porovnání se zajatci jiných národností relativně dobré a v malých táborech jako byl v Maršově mnohdy i výrazně lepší než životní podmínky civilního dělnictva. Nejenže mohli nosit své vojenské uniformy včetně hodnostních označení a kromě osmihodinových směn v nepřetržitém provozu mohli ve volném čase sportovat nebo hrát divadlo měli v neděli dokonce povolen volný pohyb v místě. Někteří byli přidělováni na výpomoc okolním sedlákům, kde osamělé ženy na práci samy nestačily. Podle zápisků jednoho z přímých účastníků bydleli v areálu papírny ve dvou místnostech s patrovými palandami v prvním patře. Na společnou jídelnu navazovala samostatná kuchyně a tři malé místnosti jako sklad balíčků Červeného kříže, kancelář velitele komanda a strážnice. Zajatci měli k dispozici koupelnu s celodenně teplou vodou díky systému parního vytápění a dokonce splachovací toalety, což byl oproti lágrům domovského systému Stalag nesrovnatelný komfort. Dvě ženy byly zaměstnány v prádelně a dle vězňů doslova kouzlily s hubenými válečnými příděly mýdla. Další pomocnice z řad místních obyvatel pracovala s vlastním táborovým kuchařem v kuchyni. Travnatý prostor za továrnou byl každý večer na hodinu vymezen na fotbalová utkání. Mimo to provzovali zajatci také box nebo hráli bridž. Německá státní mašinerie si za práci zajatců účtovala stejnou taxu jaká byla vyplácena civilním zaměstnancům, kterou inkasoval hlavní zajatecký tábor. Zajatci dostávali určité procento jako kapesné. Vojáci si jistě uvědomovali relativně příjemnou práci a celkem lidské podmínky tolik odlišné od nebezpečí v bojích na frontách. Civilní spoluzaměstnanci se k nim až na několik fanatických nacistů chovali slušně. Přesto byly útěky, zejména ke konci války na denním pořádku. Dle svědectví pisatele se jim podařilo vybourat zamaskovaný otvor ve stěně, kudy šlo proniknout do volných prostorů továrny. Během jara a léta 1944 uteklo celkem asi deset můžů. Konfigurace okolního terénu neumožňovala daleký útěk pěšky. Přesto se několik utečenců dostalo vlakem až do Vídně. Postupně ale byli všichni pochytáni. Jeden z Angličanů, podle několika nesporných indícií jistý James Spencer, jehož existence je doložena oficiálním seznamem příslušníků komanda Stalag VIIIB/344 z Lamsdorfu určených na práci u firmy Eichmann, se dokonce díky dlouhé zimě s množstvím sněhu několik měsíců skrýval v jedné místní chalupě. S hospodyní se tak sblížil, že má dnes v Krkonoších řadu pokrevních potomků. Pro zajatce pracující u firmy Piette byla údajně vyčleněna dnes již neexistující budova hospody paní Filomeny Thammové čp. 12 těsně sousedící s továrnou.
Zajímavý je také příběh fotografií z vojenského pohřbu jednoho ze zajatců, které objevil Dale Brush z Kanady mnoho let po válce ve válečném deníku svého zemřelého otce Lloyda Brushe zajatého v Africe a internovaného v zajateckém táboře ve slezském Lamsdorfu odkud byl přidělen na pracoviště na Hoffmanových Boudách v Janských Lázních. Angličtí zajatci zde pracovali v lese na výrobě palivového dřeva pro automobily předělané kvůli válečnému nedostatku pohonných hmot na dřevoplyn. Podle zprávy zaslané informačnímu středisku Wehrmachtu pro válečné oběti a válečné zajatce v Berlíně byl zemřelým James Brisk, který ukončil svůj život sebevraždou oběšením 23. srpna 1942. Po tryzně s vojenskými poctami na náměstí ve Svobodě nad Úpou byl pohřben na lesním terasovém hřbitově v Maršově I. Jeho ostatky byly po válce exhumovány a převezeny do vlasti. Sérii fotografií pořídil Earle Silverwood (4 RMT Company) z Nového Zélandu, kterému se je podařilo vyvolat po návratu do zajateckého tábora v Lamsdorfu a před svým útěkem je svěřil kamarádu Brushovi. Ten je ještě celých 16 měsíců v zajetí přechovával. Poprvé je na svém webu riesengebirgler.de zveřejnil dnes již zesnulý badatel Volker Peter Schulz v roce 2011. První poválečný kronikář Svobody nad Úpou František Koudelka se v dodatečném zápise v městské kronice s existencí zajateckého tábora v papírnách vyrovnal lakonickou poznámkou, že asi sto válečných zajatců bylo již 12. května 1945 (!) transportováno letecky do vlasti. Zní to krajně nevěrohodně, ale tak jest psáno.
Nepublikováno
